Věřím, že vy k nim nepatříte

Je podle vás veškeré stvoření tajemstvím vesmíru? Já mám za to, že je, neb jsme dosud přes veškeré snahy neprobádali, jak vlastně vše vzniklo. Teorií jsou spousty, důkazů málo, ne-li žádné. Něco se tvrdí, pak se to zase popře, stále hledáme, neustále objevujeme. Fajn, proč ne? Nové rostliny, neznámí živočichové, nevídané biologické, chemické a fyzikální reakce, prostě samý údiv, samé ohromení.

Jenom my lidičky se svou povahou zřejmě nijak zvlášť neměníme, na tomto poli se naopak moc překvapení nekoná. Stále titéž a pořád stejně. Doplňte si sami:
… český člověk. Máte? Ale nemusí být jen český, malí se vyskytují všude na světě. Samože vám došlo, že nemíním liliputy nebo trpaslíky…. Nicméně, je bezva, když to dokážeme brát s humorem, případně autokritikou, pokud se to týká nás samotných.

Jeden takový malý vzorek

Říká se „Co Čech, to muzikant“ a já bych to doplnila ještě o co Čech, to houbař. Náš národní sport, kterej sice dosud nebyl do žádné Olympiády zařazen, nicméně uspořádat honičku na to, kdo, kde, za jak dlouho, jaký a kolik nasbírá, by byla asi dost dobrá sranda.S raním kuropěním by odevšad vyráželi nadšenci v naději na první cenu ve formě megahřibu, nebo koše nejkrásnějších muchomůrek červených. Stejně jsou nejhezčí ze všech hub, no ne? Možná, že to někde už organizují, ke mně se ale zatím tahle info nedostala.

Čekáte letos netrpělivě i vy , až zaprší? Já už úpěnlivě vzývám dešťové božstvo přes tři měsíce.
Taky jsem nadšená houbařka a jakmile rostou, letím do lesa. Ovšem ne ve 4h ráno, protože jednak se zde rozednívá o hoďku později, než v Čechách, jednak si zde hříbky dávají na čas a odhodlávají se vylézt ven teprve v září nebo říjnu. Což podstatně znesnadňuje hledání, protože země je už pokrytá stejnobarevnými listy, takže člověk aby měl oči fakt na šťopkách.

A tak jsem se tam ondýno vydala a sotva jsem vylezla z auta, začalo pršet. „Když už jsem dojela až sem“ si říkám, (8 km od domu), „tak se přece nevrátím“ a vrhla jsem se mezi stromy, aby mě trochu ochránily. Mažu si to na „svý místo“, neb všichni houbaři jsme naprosto neochvějně přesvědčeni, že to jsou přece „naše“ místa a nedej bože ho někomu prozradit, a sotva jsem rozhrnula pár keřů, jen jsem hekla „Ježíšku“, a hned na to se asi dalších pětapadesát Ježíšků vznášelo do oblak, neb jsem nevěřila svým očím. Infarktová záležitost.
Résultat de recherche d'images pour "smiley clin d'oeil"

Sice poslední dny napršelo, ale s tímhle jsem teda fakt nepočítala. Byla jsem tam očividně úplně sama a tak mi bylo lautr fuk, jestli moje výkřiky úžasu kromě Ježíška zaslechne ještě někdo další. Málokdo je taky takovej blázen, aby v lijáku lezl v mokré trávě a sbíral hřiby. A vy? Ale nelitovala jsem. Elán s nadšením, jsou prostě dvojka, kterou žádná překážka neohrozí.

Jaký sbíráte? 

Nestačila jsem se rozhlížet, samej pravák, a po půlhodině, kdy už mi vypadávaly z koše, jsem se raději už ani neodvažovala rozhlížet dál, protože je přece nemyslitelný, aby normální houbař nechal vědomě praváka na fleku, ne?

Mažu si to teda s těžkým košem zpět a zároveň lituju, že není větší, přestože nevím, jak bych ho tahala. Typicky ženská logika že? Ale pevně rozhodnutá vrátit se tam další ráno. A taky jo. Sotva jsem dosupěla na ten „svůj“ flek, ledva se začínalo rozednívat, koukám a co nevidím. V nitru jsem přímo zaúpěla: stojí tam bábrle s parazolem, a když mě uviděla, v podvědomém gestu ho bojovně vztyčila, čímž mi dala najevo své kyselé nadšení ze setkání. Potěšení i na mé straně.
Jakoby v celým lese bylo tohle hřibový místo jediný.

Nicméně, v duchu jsem se smála. A jelikož tam všude viděla zbytky mých včerejších očištěných hříbků, byla bez sebe a hned se na mě osopila, jestli prý jsem to tam vybílila já. Asi aby mě mohla ještě víc proklínat. Musela jsem se smát o to víc – škodolibá ještě ke všemu.

Velcí zvenku, malí uvnitř

Poodešla jsem tedy hledat kousek dál a pokračovala ve svém obvyklém okruhu. Chvíli se prodírala v mých stopách, ale pak se mi ztratila. Nesla jsem si domů zase plný koš a po cestě přicházeli další houbaři. Opět jsem se bavila švidravými pohledy do mého koše, kolikže jsem jim toho ukradla, někteří se mě dokonce ptali, jestli jsem jim tam ještě něco nechala, samozřejmě s humorným nádechem, ale jasně, že v duchu s jistou nelibostí.

Usmívám se nad tím, jakou to my, „malé lidičky“ máme vlastně povahu, i když to v podstatě ani moc příznivý poznatek není, páč se netýká jen nasbíraných hub, jak víme, žejo. Někteří si žárlivě zakrývají plný koš utěrkou, aby jim druzí nezáviděli tu nádheru, jiní si ho naopak hrdě nesou na odiv všem kolemjdoucím z právě opačné motivace.
Prostě jsme holt nepřejícní. Aspoň ta první, okamžitá vteřinová podvědomá reakce je soupeřivost, soutěživost, kdo víc, kdo lepší a hezčí, atd. Jasně, že jsem neučinila objev století, máme to v sobě, chováme se tak už od mimina, a pokud  z nás od malička tuhle jakousi chamtivost nikdo „nevybouchá“, roste s námi a ani si neuvědomujeme, jak jsme často směšní a malicherní. Všimli jste si?

Překonám se?

Dřív by mě to možná ani nenapadlo, ale dnes, jak jsem tak tím lesem pochodovala a meditovala o svých nedůstojných emocech a vůbec všeobecně o naší povaze, zkusila jsem si říct, že i přes její nesympatie té bábrlině přeju, aby taky našla plnej koš. Člověk se musí někdy snažit se nad věc povzést, obzvlášť, když se jedná o takovéhle zcela bezvýznamné situace.

Druhý koš jsem rozdala a byla šťastná z radosti, kterou těch pár krásných zdravých hříbů nadělalo.

A co vy? Na jaký způsob si je připravujete? Já mám spousty receptů, čili na všechny možný. Takže dobrou, za pár dnů jdu zas. Třeba potkám pro změnu krásnou srnku a jednoho praváka jí podám. A kdybyste chtěli nějaký fajn recept, napište mi. d.favart@mujpohlednatajemstvivesmiru.cz

Darja Favart
Aktivně se zajímám o různé záhady života a vesmíru a nadšeně je předávám všem, kteří se mnou tuto vášeň sdílí. Jsem autorkou několika eBooků : Dejte svému tělu aspoň chvíli pohov , dále Zpoza zrcadla> , a ještě: A co tomu řekly vaše oči a dalších, které najdete na mých stránkách: Něco více se o mně dozvíte zde: >. Někdo z vás už někdy nakoukl za...?>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • O co, že do toho pořádně nevidíte!

    Neváhejte a začtěte se do mého eBooku, který vám jistojistě poskytne osvětlení a rady, jak si v dosavadním neuspokojivém partnerském vztahu vytvořit soulad a pohodu. Potýkáte se s otázkami proč se nám děje to a ono a proč si vlastně zdánlivě nerozumíte? Mám pro vás četné odpovědi, stáhněte si je zdarma.

  • Někdo z vás už někdy nakoukl za…?

    Mé odhalení toho, co vás čeká a nemine za hranicí viditelna vás může jen povzbudit, rozveselit a zpříjemnit vám pohled na tuhle nepopulární tématiku. Tak neváhejte a začtěte se, jsem si jistá, že vás uklidní, zbaví úzkosti a zodpoví spousty vašich otázek.

  • Budoucnost si vybíráme za plného vědomí

    !

  • Naši domácí mazlíčci se neztrácejí

    Chováte domácí mazlíčky a prožíváte velký smutek, když odejdou? Třeba se vám uleví po přečtení mého eBooku o naších vztazích a možnosti komunikace s nimi.

  • Záhada utajovaného vchodu pod Machu Picchu

    Když jsem před lety při své první návštěvě Peru procházela jeho nejznámějším archeologickým nalezištěm, netušila jsem, že se pode mnou nacházejí prostory obsahující všestranné bohatství...

  • Zajímá vás ještě?
  • Rubriky
  • Ahoj na Facebooku