Politicky nekorektní?

aneb skalp se nekonal

„To by tak chybělo, abych ještě i tohle prošvihla! Štrachám se sem lán světa a neustále narážím na nějaký překážky!“, brblu si už nahlas.
Po četných peripetiích a díky své tvrdohlavosti, se přece jen dostávám sem, na sever Bornea, do přírodní rezervace Mulu s proslulými světoznámými jeskyněmi a vápencovými špičáky, která patří k těm nejbohatším, co se týče různých typů lesa a jeho nájemníků. A rozhodně nebudu litovat.

Jak vidno, má lebka Dayaky nezajímala, nejspíš budou taky rasisti :D :D :D).
Malé letadlo pro 15 človíčků nás přepravilo do středu džungle, kde to kváká, bzučí, ječí, cvrčí, pípá a vydává nepopsatelné zvuky, a kde se na nás okamžitě nalepí vlhké vedro. Budu spát v noclehárně s dalšími 14 lidmi. Odkládám si batoh a tradá ven, do Srnčí a Dlouhé jeskyně.

Vlhko téměř nedýchatelné. Na stromě u cesty visí plody podobající se malým melounům, ráda bych ochutnala al raději ne, kdoví co obsahují. Ve vodě rostou obří listy s bílorůžovými květy, na strmém svahu mikrorchideje. „Teda fakt, proč jsem filolog a ne botanik, nebo biolog?“ Litovali jste někdy svého výběru?

Oči na šťopkách

Kolem mě se rozkládá deštný prales, pocházející z prvohor. Má zas jiný charakter než ty předchozí, kterými jsem se prodírala před pár dny. Vše, včetně mě, se koupe ve vodě (já ve vlastní), každý strom je obalen závěsy desítek parazitních a popínavých rostlin, odevšad visí liány, nad říčkou přeletěl nebesky modrý pták, vedle pěšiny se vznáší spousta krásných motýlů a jiného hmyzu, vše tone v silném hukotu. „Jsem snad už v ráji?“ Bohužel, přistávám opět v realitě (sledujete, jak si to maluju, že se tam dostanu, jo?).

Tisíce druhů hub, mechů a kvetoucích rostlin, mezi něž patří i divoké orchideje a deset druhů masožravých rostlin. 75 druhů savců, 262 ptáků, z nichž 8 druhů hornbilla, neboli dvojzoborožce, 74 druhů žab, 281 motýlů a 458 mravenců tu zajišťují přírodní rovnováhu. Já vím, je vám to úplně fuk, ale jen pro představu.

No nepopadněte takovou příležitost za pačesy! I když to vše vypadá velice lákavě, je mi po četných předešlých zkušenostech jasný, že z toho uvidím jen nepatrný zlomek. Ale i tak to přece stojí za to, no ne?

Jezinky jeskyňky

A nebudu litovat: takovou rozmanitost a krásu všemožných stalagmitových a stalagnátových útvarů jsem ještě neviděla a přestože zrovna nejsem jeskyňka, chápu, že se tyto jeskyně těší světovému renomé.

Srnčí měří dva km a je minimálně 90 m vysoká, hlavní místnost má 174 m šířku a 122 výšku. Žije v ní snad 10 000 netopýrů, kteří se po západu slunce hrnou ven. Si domyslíte ten rambajs a ňuch!

Dočtete se tu, že jeskyně vznikly asi před pěti miliony let bočními posuny země, když se tvořily vápencové a pískovcové hory, ležící vedle sebe. Miliony let těžkých dešťů a proudící vody vyhlodaly široký podzemní systém a proces stále není u konce. Takže příští návštěva třeba za 100 let.

Nazítří ráno opouštím spáče jak myška a vycházím v 6h 30, abych se vyhla těm největším vedrům. Pomalu se přes různé překážky a žebříky šplhám ke dvěma dalším jeskyním vzdáleným čtyři km. Koukám všude kolem sebe, abych nepropásla nějaké zvíře nebo neznámou rostlinu. Noc už sice rozevřela svá černočerná víčka, ale vše je ještě zahaleno do oparu po nočním lijáku, čili průhlednost mizivá.

Po dvou hodinách mě docházejí tři spolunocležníci. Slunce konečně vystřelilo své zlaté šípy a probleskuje hustými stromy. Koukám, že si tu sedí asi 20 cm dlouhá strašilka k nerozeznání od tenounké suché větvičky a z kalužin na cestě dychtivě nasávají desítky nádherného motýla Raja Brook, které se, jakmile se přiblížíme, nad nás vznášejí. Motýli, nemajíce jiné obrany, aby nás zastrašili, jmou se nám doslovně čurat na hlavu. Jeden by nevěřil, co se do takovýho malýho tělíčka vejde tekutiny.

Bacha, letí!!!

Posunujeme se opatrně dál po vlhkých prknech položených na rozbahněné stezce. Hrozně kloužou a jeden kluk najednou ujíždí a řítí se do propasti. Naštěstí se stačí zachytit za chabé, dřevěné, zrovna tak kluzké zábradlí a chvíli tak visí a mele nohama na prázdno, než se mu podaří vysoukat se zpět.

Nemáte zdání, jak se jeden cítí, když stojí, jako já, hned za ním, a přesto pro něj nemůže vůbec nic udělat. Samotné mně ujíždějí nohy a při každým pohybu nebezpečně kloužu ke strži. Holky okolo ječí hrůzou a všem nám jede mráz po zádech. Plazíme se pracně napříč k opačné straně cesty a jde se dál.

Totálně promočení potem a vlhkem, berem k večeru útokem překrásné jezírko s chladivou vodou. Potok vytékající z jeskyně pod námi vytvořil přírodní bazén, a jeho průzračná a bezvadně osvěžující voda je fakt nad zlato.

Osobně bych dala přednost návratu v piroze, která sem vozí turisty, jimž se nechce chodit pešky, poněvadž mě bolí noha a obtížný pochod mě zrovna neláká. Ale všechny už odpluly.

Ovšem náhoda je božstvem nezávaznosti, jehož plány unikají chápavosti smrtelníků, jež jsou jí podřízeni. Než jsme se stačili převlíct, připlul na piroze mladej kluk, kterej v těch končinách něco hledal. Nemeškali jsme a hned si ho stopli, aby nám zastavil v obci kmene Penan, ležící kousek níž na břehu řeky. Senzace!

Tam, jakmile nás zahlídly, přinesly tři ženy své výrobky. Náramky z rákosu, náhrdelníky se zvířecími zuby nebo drápy, perličkové přívěsky apod. No a než jsme se vrátili do tábora, už zase lilo a lije celej večer a celou noc.

Lidi zde říkají, že dešťové období už asi 10-15 let neodpovídá původnímu časovému vymezení a příroda si dělá, co chce. Je fakt, že už při příletu byly z letadla vidět hektary vyhořelé džungle, poněvadž za celé jaro až do června prý nekáplo, z vedra vznikaly požáry a v různých částech zůstali lidi bez vody.

Ztracené iluze (moje, ne Balzacovy)

V této oblasti se rozkládá nejvyšší pohoří Sarawaku, jehož vrcholek se tyčí do výše 2.423 m. Bohužel, vyloučeno se vydat za takových okolností na náročný výlet ke špicím Pinacles, kde se musí bivakovat v horách, a který trvá nejmíň dva dny.

Vysoké, 45 metrové vápencové útvary, vypadají sice velice atraktivně, ovšem v závěrečné fázi lezení k nim vede asi 18 žebříků zapuštěných do skal. Už se tam se svou velkou kamerou a těžkým foťákem v tom lijáku vidím! No uznejte!

„Ach jo!“ Si můžete myslet, jak jsem zklamaná. Balím si chca nechca svý švestky a odsouvám na tři km vzdálené letiště pěšky. Opět cirkus ohledně odletu, neb kvůli počasí byly ty dosavadní zrušené. Ale cesty páně jsou nevyzpytatelné a nevím, jak jsem si zasloužila tuhle milost. Celou skupinu turistů totiž zaměstnanci letiště odporoučeli zpět, jen mně přišel jeden pošeptat, ať počkám a nakonec mě ještě vepchal do letadýlka. Hurá!!!

A tak po víc než 21 hodinovém cestování se opět ocitám ve svém anglikánském guesthousu v Kuchingu a padám za vlast. Bolí mě i ta místa, o nichž jsem netušila, že je mám.

A mám ju!

Jelikož mi nikdo nebyl schopen říct, jestli zrovna nějaká kvete, rozhodla jsem se ráno, že to risknu a odjedu do rezervace, kde se vyskytuje rafflésia, ta největší květina na světě, dosahující až metr v průměru. Jednak ji není vidět všude, jednak nekvete, když prší, což je poslední dny často. Ale přece si nemůžu nechat ujít světovou raritu a odejet, aniž bych se pokusila si zblízka prohlídnout ten jedinečný exemplář!

Dostala jsem na vybranou: necelé dvě hodiny cesty na západní cíp ostrova do malého městečka, kde pak bud čekat hodinu na další spoj, stopovat, nebo jít ½ h pešky. „No přece tu nebudu stát, jak svatá dala, neví komu“, rozhoduju se a jdu. A mám ohromné štěstí: čeká tu na mě a je krásná! Včera právě totiž rozkvetl jediný květ a zrovna k němu vede průvodce dva Švýcary, tak se za ně zavěšuju.

Remcám sice, že tu na každej krok musíme mít průvodce, ale fakt je, že bez něj bych květ byla nenašla. Může mít tak 45 cm, je cihlově červený, jeho střed tvoří miska, do které by se vešel tak půllitřík vína a okolo ní pět tuhých listů, jakoby poďobaných od neštovic. Vyrůstá přímo z kořene a nemá žádný zelený okvětní list, ani stonek. Když je květ ještě malinký a zavřený, vypadá jak mandarinka. Překypuju radostí a vděkem. Někdy stačí člověku málo ke štěstí, nezdá se vám?

Furt v pohybu!

Při svých cestách po světě jsem děsně akční a chci vidět vše, co lze. Ne každý by se mnou asi chtěl sdílet nezkrotný, horečný a vzrušený rytmus, poledne bez jídla, vstávání v 5 – 6h, stravování na ulici, ubytování s nejrůznější havětí, případně vyhledávání, (někdy třeba jen podvědomé) dobrodružství, eventuálně nebezpečných situací. Jak si své cesty organizujete a trávíte vy?

„Tak co tu máme ještě k vidění?“, pídím se po informacích. Když už jsem tu, dám si ještě odsud menší výlet k vodopádům. Ty mě vždycky uchvacují a vydržím se na ně dívat do zblbnutí. Je jich tu sedm, ale všechny se mně absolvovat nechce, tak se po zhlédnutí tří prvních vracím vykoupat zpět dolů, kde se opět vytvořilo přírodní koupaliště s průzračnou vodou plnou rybek.

Kampung Benuk, jak se jmenuje nedaleká malinká vesnička, kde končí silnice a začíná prales, je vyznačen na mapě a tak sem zřejmě jezdí hodně turistů, mě samozřejmě nevyjímaje, čímž si vysvětluji nevšímavé chování obyvatel, kteří toho okukování a prolízání svého dlouhého domu už mají zřejmě po krk, což teda naprosto chápu.

Si vemte, že by vám neustále proudili zvědavci verandou, nebo předsíní, nakukovali do obýváku nebo kuchyně, všechno komentovali a chovali se jak na výstavě nebo v ZOO.

Jste zastánci přírodních terapií? Koukám tu na pouliční léčitele, používající nejrůznější přírodní pomůcky a připadám si jak kdysi v Číně nebo ještě dnes v Peru, kde zrovna tak sedí na chodníku, mají vedle sebe na kusu hadru drápy, zuby, rohy, paznehty, kusy kožešin, naložené žáby nebo hady, kam pacienti s důvěrou zasednou a nechají se uzdravovat. No „proti gustu žádnej dišputát“, říkala vždycky mamka.

Šťastnější domorodci nebo „vyspělé“ národy?

Je ½ 3. odpoledne, nikde nikdo, slunko peče a ani v otevřeném obchodě se suvenýry není noha, jen pár děcek si zpívá a tančí mezi domky. A tak se dlouho nezdržuju a chci zpět, jenže autobus nikde a vedro je tak neúprosné, že se opět odhodlávám ke stopu. Moc aut tu nejezdí, ale nečekám dlouho, nějaký nemocniční zaměstnanec mě veze asi 15 km do vesnice, odkud jezdí více spojů, abych se mohla vrátit do hlavního města.

Poslední večerní procházka po nábřeží Kuchingu (v překladu Kočky) před návratem na malajský poloostrov, abych dokončila svou přerušenou okružní cestu prohlídkou Malaky, kde si ještě prohlídnu několik zajímavostí.

Pokud se mě zeptáte, jak se mi celkově v Malajsii líbilo, budu trochu na rozpacích. Shodli jsme se s ostatními světoběžníky, že co do přírody tu nejsou tak dech beroucí místa jako třeba v Indii, Burmě, JARu, ve Vietnamu nebo jinde, naopak, že lidi jsou zde příjemnější, a nebo že je tu spousta protikladů typických pro východní asijské země.

Na jedné straně primitivní lidé živicí se v džungli lovem a sběrem, chatrče ze sbitých prken, pirogy, silné sepjetí s přírodou, apod., na druhé používání mobilních telefonů, krásné skleněné mrakodrapy, raketové lodě, moderní obchody, atd, a že kdyby se např. člověk mohl snadněji dostat mezi domorodce, odcházel by určitě s podstatně nevšednějšími pocity. Ale zase: jakou stopu by tam po sobě zanechal???

Můj pobyt na malém kousku Bornea, kde jsem jednak prožila velice příjemné chvíle, jak mezi prostými domorodci, tak v divočině, byla nadšená spoustou přírodních krás a zvláštností a celkově se cítila – i u lovců lebek (:D) – bezvadně, ve mně ovšem zanechal značně hlubší stopy. Záhadou mi nicméně zůstává, jak mohou ještě v dnešní době rozšířenosti mediálních sítí existovat v některých koutcích planety lidé naprosto odolávají civilizaci.

Darja Favart
Aktivně se zajímám o různé záhady života a vesmíru a nadšeně je předávám všem, kteří se mnou tuto vášeň sdílí. Jsem autorkou několika eBooků : Dejte svému tělu aspoň chvíli pohov , dále Zpoza zrcadla> , a ještě: A co tomu řekly vaše oči a dalších, které najdete na mých stránkách: Něco více se o mně dozvíte zde: >. Někdo z vás už někdy nakoukl za...?>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Jak je vám, když musíte spolknout své ego?

    Naše ego nám často způsobí nejrůznější nesnáze a situace, do kterých nás dokáže dostat se můžou docela vymknout z naší nadvlády. Jsou ale i momenty, kdy se okolnosti zvrtnou natolik, že vám třeba může jít o krk, jako se to stalo mně...

  • Zajímá vás ještě?
  • Rubriky
  • Ahoj na Facebooku
  • Pojeďte se mnou do zemí, kam se dlouho nesmělo, a které jsou opředeny nejrůznějšími bájemi.

    Myslím, že leckteré z mých popsaných zážitků se asi mnoha lidem prožít nepodařilo a už jistě nepovede, a že v mé poslední e-knížce vy, kteří se v obíhání zeměkoule vyžíváte, jistě najdete ojedinělé a netradiční zajímavosti.

  • Vite, proč si ve vztahu zdánlivě nerozumíte?

    Vesměs se motáme se ve spirále, která nakonec nikam nevede. Mám tedy pro vás četné odpovědi a řešení, stáhněte si je zdarma.

  • Slibuju, že nebudete litovat, až zjistíte, co vás čeká a nemine

    Rozhodně si nemůžete nechat ujít četbu mého eBooku! Slibuju, že nebudete litovat, až zjistíte, co vás čeká a nemine, ať se bráníte nebo oddalujete pomyšlení na svou další pouť za hranicí viditelna.

  • Vezměte otěže svého života do rukou a tvořte realitu, ve které chcete žít.

    Pokud se vám v hlavě neustále omílají stejné problémy, hloubáte nad minulostí nebo budoucností, nejste k synchronicitám otevřeni a propásnete je. Zkuste si navyknout stále si opakovat teď a zde. Nyní, tady.

  • Vaši miláčci se neztrácejí, když umřou

    Chováte domácí mazlíčky a prožíváte velký smutek, když odejdou? Třeba se vám uleví po přečtení mého eBooku o naších vztazích

  • Neuvěřitelný objev století

    Utajované podzemní místnosti na Machu Picchu, plné pokladu Inků, po kterých už nevědomky přešly statisíce návštěvníků, Objev zapůsobil jako bomba a stále je držen pod pokličkou!