Na jaké malichernosti se může zhroutit 43leté přátelství

aneb jak jsem zůstala per plex

Jsem moc ráda, že jsem se narodila v době, kdy nebyly počítače, tablety, IPhony a podobné požírače času, komunikace, vztahů, potažmo i zdraví.
A vy? O facku, že ti, kteří se v ní octli rovnýma nohama asi nebudou vědět o čem mluvím.

My (městské děti) jsme místo toho okamžitě po škole letěly ven „za děckama!“ a hrávaly si na zahradě, na dvoře, nebo lítaly po ulici a vymýšlely skopičiny. U nás byl za domem velký dvůr s hřištěm, kde v létě buď rodičové nebo my hráli volíš, v zimě ho kluci na noc postříkali vodou a pak se chodilo bruslit. Byl to trojdům a tak se děcek v přibližném věku sešlo celkem dost.

Ovšem moje aktovka zas tak úplně hned po škole do kouta neletěla. Bylo to pokaždé: „Napřed domácí úkoly a pak ven!“ Já měla takovou drezůru, že mi vydržela skoro dodnes. Dlouhé roky jsem nebyla schopná se tohoto naprogramování zbavit a když jsem pak přece jen musela někam dřív, než byla hotová práce, vůbec jsem si zábavu neužila.
Taky jste si tím prošli? I ve vás tenhle dril zanechal stopy?

Ještě dnes, když mě někdo někam pozve, v první chvíli mám tendenci říct: „Nemůžu, musím napřed udělat to a ono“. Ale pak si uvědomím, že je to z 90% úplná volovina a jdu.
Ale vrátím se teď k nám na dvůr.

Kamarádění

Stály tam taky klepače na koberce, na kterých jsme prováděli všechny možné gymnastické prvky obkoukané z Olympiád a jiných atletických soutěží. Pořádali jsme závody a soutěžili o to, kdo líp zvládne výmyk nebo umí delší piruetu na ledě. Já byla tak napružená, že jsem leckdy už v 6h ráno navlíkla brusle, a ještě před školou si letěla zajezdit.
V létě jsme si na trávu postavily s holkama stan a přespávaly v něm. No de facto jsme toho moc nenaspaly, protože až celý dům utichl a my si byly jisté, že všichni spí, vydávaly jsme se potají do okolí „na pajtl“, neboli na očesávání ovoce visícího přes plot a pak se jím ve stanu cpaly.

Dovedete si jistě představit následky ještě zelených meruněk nebo jablek, které nám samozřejmě hrozně chutnaly. Raději nepopisuju… Ale bylo to děsně rajcovní, považovaly jsme to za dobrodružství a žili tím ještě dlouho potom.

V rohu celého dvora rostl velký ořech, na který jsme se každý podzim těšili a pak chodili do školy s úplně hnědými prsty a rodičovské výčitky nám byly zcela ukradené. Hrát si za námi občas přišly i děcka z okolních domů, prostě tvořila se kamarádství, přátelství, party a člověk měl jakýsi hřejivý pocit pospolitosti. Ne že by nedocházelo k hádkám a urážkám mezi holkama, nebo ke rvačkám mezi kluky, ale vše jaksi v rámci normálu.
Možná namítnete, že vývoj nezastavíš a je třeba jít s ním. Jo, nemám nic proti tomu, ale vždycky? A za jakou cenu?

Kamošení

Bezpochyby jsme nebyli jediní, kdo si později založil tzv. hudební skupinu a „nacvičoval“ na nějaké vystoupení, besídku, nebo jen tak pro sebe. V mém případě jsme se scházeli dva kluci a dvě holky buď u jednoho z nás, nebo u ořechu, lépe řečeno na něm, posedali na jeho větve a oblažovali široké okolí svým umem. Kupodivu na nás nikdy nikdo nevylítl.
Právě v té době, tedy ve školním věku, se nejspíš v člověku utváří pojetí soudržnosti a předpoklady pro pozdější pevná pouta přátelství. Alespoň pokud jde o mě to tak bylo.
A jak u vás? Kdy a za jakých okolností jste si své nejlepší přátele vytvářeli vy?

Můžete znát kvanta lidí, ale s každým máte jiný vztah, každý ve vás rozehrává jiné struny, s každým je ta spojitost unikátní. Osobně mám přátelských vztahů spoustu, ovšem s každým je jen mezi námi dvěma. Když se scházíme nebo jinak komunikujeme, podvědomě se naladíme na příslušný akord a hrajem.

Mám štěstí na senzační kamarády a výborné přátele, na kterých mi dost záleží, které miluju, kterých si vážím a se kterými jsem celá léta i přes vzdálenost mezi státy, i opačnými kontinenty, stále ve styku.
(Zde musím zase přičíst aspoň jedno plus všem technickým vymoženinám, na které jsem před chvílí dštila oheň a síru.)

Přátelení

Nemusíte se vidět dlouhou dobu, ale při příštím setkání je to, jako byste se rozešli včera. To nedefinovatelné něco, co pokaždé pociťujete, co vás vždycky naladí na stejnou vlnu, to neviditelné, se mezi vámi nemění, i přes veškerý individuální vývoj, kterým všichni během let procházíme, napříč veškerým trablím, průšvihům, nebo právě díky jim, a navzdory svým posunům v osobním rozvoji.

Je tu ta soudržnost, sounáležitost, souznění, pro kterou nemá čeština adekvátní výraz, ale které se v jiných jazycích říká „komplicita“ (complicity, complicidad, complicità) – ovšem v pozitivním smyslu slova. Spojuje bytosti, které spolu něco zažily, byť to bylo v době před potopou, něčím spolu prošly, případně si něco protrpěly, nebo si naopak něčeho užívaly, radovaly se a nařehtaly.


Vytvoří se nerozlučné pouto, založené na těchto vzpomínkách, které přetrvává léta a utužuje se, pokud ho opečováváte. Podotkla bych zde ale, že nejspíš záleží na charakteru každého jednotlivce a na tom, jaký význam pro něj opravdu máte nebo on pro vás. Jaké míry tolerance, nadhledu a velkorysosti jste schopni.

Rozpojení

Jistě vám neuniklo, jak se totiž někdy stává, že najednou zjistíte, že se vaše zájmy, případně potřeby na čas rozpojí, ztrácíte společnou nit, přejedete na jinou výhybku, dostanete se na objížďku, na nějakou dobu se vzdálíte a spojíte se zase, až se oklikou vrátíte na hlavní koleje.

Anebo taky nikdy. A toho dne pak máte dojem, že jste třeba celé ty roky vůbec neměli ponětí, s kým jste se přátelili. Může to tak být, ale dost možná jde právě o tu změnu, kterou jste buď vy sami, nebo dotyčný prošli. Jak vás zformátovala společnost a okolí, jak se na vás podepsaly vaše zkušenosti, jakým osudem jste se protloukali.A to se právě přihodilo mně. S kamarádkou, kterou jsem považovala prakticky za přítelkyni, jsme se zamlada poznaly na veletrzích v Brně, kde jsme několikrát brigádničily u stejné firmy. Zůstaly jsme v kontaktu, který se prohluboval a pokračoval i po jejím odchodu s celou rodinou do Austrálie. Spojoval nás především zájem o mimosmyslové jevy, zvědavost, co se skrývá za „oponou“.

Zanedlouho po ní jsem se já odstěhovala za manželem do Francie, nicméně naše přátelství pokračovalo dál, průběžně jsme spolu řešily své situace, probíraly své světonázory a filozofovaly o „nesmrtelnosti chrousta“. Několikrát jsme se i se svými partnery navštívili, my pak s manželem podnikli delší cestu po Austrálii a vše bylo OK.

Sdílení

Uplynulo dalších víc, než 20 let, mezitím jsme obě ovdověly, a její nápad strávit spolu týden na Bali, který jsem už několikrát s výmluvami odsouvala, protože se mi na tak krátkou dobu nechtělo sedět x hodin v letadle, a kde jsem už kdysi stejně byla, jsem konečně přijala.

Nevím, jaký styl cestování přitahuje vás, já jsem od smrti manžela zvyklá cestovat sama a vždycky jsem si říkala, že to je asi dobře, protože není jednoduché být v této oblasti s někým sehraná. Zájmy, denní rytmus, priority, přizpůsobivost podmínkám, schopnost se uskrovnit, když na věc dojde, vrhnout se do neznáma a do dobrodružství, atd, atd…
Ale šlo o nakonec 10 dnů, a tak jsem si řekla: nějaký zádrhel? Proč? Vždyť se přece tolik let známe!

Uhodli jste! Neeeeeznáme!

Zřejmě vůbec ne. Najednou jsem ke svému rozčarování u své dlouholeté kamarádky objevila vlastnosti, které mě ohromily. Nejspíš tím, že jsem je naprosto nepředpokládala. Bezpochyby jsme tam každá jely s úplně jinou představou a ona proti mému programu předem nic nenamítala.

Vše probíhalo hladce, ve snu by mně nenapadlo, že se jí něco nezamlouvá. Když jsme se loučily, nejenže narovinu neřekla nic, ale po návratu naprosto přestala komunikovat.

„Strčit nohu do dveří. Každé dveře jsou zároveň vchodem i východem. Zavřené dveře ještě nemusí být zamčené a třeba se dají otevřít“, (R. Fulghum)
jsem si řekla a díky tomu se teprve po několika měsících, konsternovaná, dozvěděla od jejího syna, co všechno jsem „zavinila“…  Z údivu jsem nevycházela ještě dlouhé týdny.

Poznání

Myslím, že povznést se nad prkotiny by bylo v případě opravdového přátelství asi normální reakcí. Co míníte vy?  Jaké s tím máte zkušenosti?
Mám zato, že pokud někomu na někom záleží, stojí mu za to, aby si s ním věci vysvětlil, případně uvedl na pravou míru a jede se dál. Nebo?

Je sice fakt, že Churchill např. prohlásil, že: Život je pro člověka plný příležitostí nechat svá ústa zavřená“, nicméně, nemyslím, že by to mělo být za každých okolností. Hraje snad strach z nesrovnalostí tak velkou roli, že nejsme schopni upřímnosti ve vztahu k blízké osobě? Určitě ano, nicméně raději pominu konkrétní případy, abych nenakvasila opačné pohlaví….

Tedy pro mě z toho vyplývá velké zklamání nad tím, jak se přes veškerou dlouholetou shodu, shodné názory a totožné pohledy na svět, může triviální pitomost vloudit mezi dvě blízké duše a definitivně je rozdělit.

Možná máte podobných zkušeností plno, mně stačí tahle.

Poznat dostatečně partnera nebo přítele v krátké době, kdy žijeme v zaběhlých zvycích a běžných podmínkách nevyžadujících mimořádné a nenadálé přizpůsobování situaci, v tzv. bezpečí domova a s vědomím, že máme přístav, kam se lze v případě nebezpečí vždycky vracet, není zrovna pro dlouhodobě vyhlídnutý vztah ten pravý test.

Proto jsem si vždycky říkala, že nejlepší „zatěžkávající zkouškou“ je společná cesta do neznáma. Hodit do vody a ukaž, co umíš. A zde se mi to potvrzuje. Máte vy nějaké triky, jak si ověřujete, jestli se k vám kýžená bytost hodí?

Očekávání

Strach je vedle lásky to, co námi neustále a při každé příležitosti lomcuje. Bohužel v mnohonásobně větší míře než ta láska. A my si to většinou ani neuvědomujeme. Uvádí se v průměru poměr 95 : 5%. Dost smutné skóre, nezdá se vám? A právě ve strachu je očekávání.

Chyba, kterou často, ne-li stále, děláme, pokud si vědomě nedáme pozor, je, že předpokládáme, jak už jsem se zmínila ve svém ebooku „Budoucnost si vybíráme za plného vědomí v přítomném okamžiku“, určité reakce, postoje a chování, toho druhého a jsme velice udiveni, nebo zaraženi, když nezareaguje dle našich vzorů. No přece „jak to, že“, „to snad nemyslíš vážně!“, „to jsem blázen, on/a to neudělal/a“, „jak můžeš na něco takovýho jen pomyslet?!“, atd…, atd…

A tady jde právě o tu toleranci a schopnost být velkorysým k rozdílům. Vše vychází z velikosti lásky, kterou k dané bytosti cítíte.

Z čehož vyplývá má rada (kterou, jak vidno z předchozího textu, sama taky neumím dostatečně aplikovat), abyste se už předem snažili si uvědomit, že si každý, coby pozůstatky výchovy z domu, taháme jiné bágle. Čili byť vašimi přáteli, nemusí myslet naprosto stejně jako vy, nebudou mít vždycky stejné reakce a nebudou s vámi pokaždé sdílet stejný názor a pohled na situaci, i když se třeba v tisíci a jedné věci sejdete. Neklepne vás pepka, netrefí vás šlak, ani nebudete na infarkt.

Odpoutání

Možná to tak máte taky? Jak s léty procházíme již zmíněným vývojem, ději, zkušenostmi a poznatky, stává se, že ať už vědomě nebo podvědomě, začnete pak třídit. Tedy vybíráte si ty, se kterými jste zůstali na obdobných vlnových délkách, kteří vám něco přinášejí, nějak vás obohacují nebo s vámi jen s porozuměním sdílejí vaše každodenní lopocení.

A o to víc je třeba si jich cenit a občas jim dát najevo, jak moc vám na nich záleží. Jak říkám, očekávat se sice nevyplácí, nechceme-li se dočkat zklamání, ovšem na druhé straně, přátelství samozřejmě není jednosměrka.

 

 

 

 

 

 

 

Darja Favart
Aktivně se zajímám o různé záhady života a vesmíru a nadšeně je předávám všem, kteří se mnou tuto vášeň sdílí. Jsem autorkou několika eBooků : Dejte svému tělu aspoň chvíli pohov , dále Zpoza zrcadla> , a ještě: A co tomu řekly vaše oči a dalších, které najdete na mých stránkách: Něco více se o mně dozvíte zde: >. Někdo z vás už někdy nakoukl za...?>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • O co, že do toho pořádně nevidíte!

    Neváhejte a začtěte se do mého eBooku, který vám jistojistě poskytne osvětlení a rady, jak si v dosavadním neuspokojivém partnerském vztahu vytvořit soulad a pohodu. Potýkáte se s otázkami proč se nám děje to a ono a proč si vlastně zdánlivě nerozumíte? Mám pro vás četné odpovědi, stáhněte si je zdarma.

  • Někdo z vás už někdy nakoukl za…?

    Mé odhalení toho, co vás čeká a nemine za hranicí viditelna vás může jen povzbudit, rozveselit a zpříjemnit vám pohled na tuhle nepopulární tématiku. Tak neváhejte a začtěte se, jsem si jistá, že vás uklidní, zbaví úzkosti a zodpoví spousty vašich otázek.

  • Budoucnost si vybíráme za plného vědomí

    !

  • Naši domácí mazlíčci se neztrácejí

    Chováte domácí mazlíčky a prožíváte velký smutek, když odejdou? Třeba se vám uleví po přečtení mého eBooku o naších vztazích a možnosti komunikace s nimi.

  • Záhada utajovaného vchodu pod Machu Picchu

    Když jsem před lety při své první návštěvě Peru procházela jeho nejznámějším archeologickým nalezištěm, netušila jsem, že se pode mnou nacházejí prostory obsahující všestranné bohatství...

  • Zajímá vás ještě?
  • Rubriky
  • Ahoj na Facebooku