Jsme spokojeni ve svých přístavech?

Jsme spokojeni ve svých přístavech? A jestliže ne, jsme schopni na tom něco změnit?

Když jsem před lety lidem odpovídala, že žiju v Paříži, většinou jen povzdechli – „no jó, ty se máš“. „Ach jo, Paříž, to je můj sen.“ A ještě i dnes často slýchám to samé. Jistě, byl, je a bude to sen spousty lidí, poněvadž představivosti a snění se meze nekladou. Krásné velkoměsto nabízející bohaté kulturní vyžití, určující módu, kosmetické novinky, atd. Vybájené místo s tisícerými možnostmi. Které opravdu má, stejně jako Praha, Budapešť, Řím a další velkoměsta.

Ale myslím, že je to spíš o tom, kde se kdo umí cítit šťastný a proč. Už jste si někdy položili otázku, jste-li šťastní tam, kde právě trávíte veškerý svůj čas a jestli byste se třeba necítili mnohem lépe jinde? Jaká nepřekonatelná pouta vás váží k místu, kde máte momentálně zázemí? Měli byste odvahu je uvolnit, třeba jen na čas, nebo úplně zpřetrhat a dovolit si popustit uzdu fantazii a vrhnout se do víru vysněné existence?

„Nieje to tak jednoduché, ako to zvonku vyzerá“. Vyzkoušela jsem si to už 2x. Nelze vždycky všechno pustit, sbalit svý švestky a mazat. Rozhodně to nebylo možné v době, kdy bych o tom byla mohla snít. Ale mně za celé roky svého života v Čechách ani nenapadlo se na něco podobného ptát. Prostě jsem jela dle „někým“ nalajnovaného plánu a basta. Myslela jsem si, že jiné řešení zde není a nemá cenu o tom hloubat.

Allea iacta est

Až se objevil budoucí manžel a s ním i příležitost tenhle stav změnit. A tak jsem ho následovala sem, do jeho země. Nicméně, nijak speciálně jsem se touhle otázkou spokojenosti nezabývala ani potom. Pracovali jsme leckdy i 12h denně, soboty, neděle, za což nám odměnou byly dlouhé prázdniny, jak v létě, tak v zimě. A my jsme jich hladově a s nadšením využívali k cestám kolem světa.

Celé roky jsme se takhle činili, jak blázni, a mezitím cestovali. Na občasné podvědomé nespokojenosti nebyl zpočátku prostor. Teda nedala jsem jim ho, i když náš způsob života se mi zrovna nezamlouval. Postupně se mi ale čím dál víc zajídalo pokračovat ve stejném duchu. Byla jsem otrávená, hledala smysl života, čekala na nějaké odpovědi, které se nedostavovaly.

Musím najít znovu sebedůvěru

Po definitivním rozloučení se s manželem a vbrzku nato i s maminkou, jsem se cítila značně osiřelá a uvědomila si, že ženská sama v téhle společenské džungli musí být „vyzbrojená do boje“. Potřebovala jsem znovu získat sebedůvěru, sebejistotu a dokázat si, že to zvládnu.

A tak jsem se vydala sama do Malajsie a na Borneo. Zakoupila pouze letenku a zbytek řešila na místě. Chtěla jsem si připomenout naše dobrodružné „výpady“ s manželem a zároveň se přesvědčit, že je nadále budu schopná v tomto duchu podnikat i sama.

Cesta byla taky únikem před mou rozmrzelostí a nesouhlasem se současnou existencí. Takhle jsem si to opakovala každý rok, navštívila mnoho zemí, objevila spousty nádherných míst, vždycky se na několik týdnů potěšila, vymanila z každodenní rutiny, ale pak dál setrvávala v pitomém stereotypu zajetého programu člověka s vlastní firmou, který má strach, že když ji opustí, nejspíš umře hladem.

Zřejmě jsem si představovala, že tenhle způsob, ve kterém se mi naskýtaly možnosti pozorování jiných životních hodnot a priorit v nejrůznějších zemích a přinášely mi odpovědi na leckteré otázky, budu praktikovat do smrti. Ale ne-e. Prozřetelnost se postarala o další změnu. Nebo snad já?

Další, nečekaný krok

Existují náhody? Dle mého přesvědčení určitě ne. Mají setkání nějaký smysl? Určitě ano. Byla jsem představena panáčkovi, který se dostavil z druhé polokoule a už po druhé ve své existenci jsem se vdala za bratra svého kamaráda.

Po určité době jsem složila svá fidlátka z důvodu rapidně se snižujícího obratu a bylo opět co řešit. S manželem, který se chtěl po nějaké době vrátit a podnikat na domácí půdě, jsme se dohodli, že vyzkoušíme střídavé bydlení. Půl roku zde, půl v Jižní Americe. Ale není dost dobře možné mít fyzickou firmu a starat se o ni šest měsíců a pak ji ovládat na dálku, i když máte důvěryhodné zástupce.

Výsledkem bylo, že manžel se věnoval čím dál více svému podniku a mé pobyty tam se postupně zkracovaly, protože přes veškeré své cestovatelské zkušenosti a lecjaké prožitky, jsem se velmi těžko srovnávala s tamní mentalitou. Mezi tou středoevropskou a latinskoamerickou se nachází the Grand Canyon…

 Reaguji intuitivně

Jiná situace ale nastává v případě, že máte možnost nezávislé aktivity odkudkoliv. A tím se dostávám k jádru pudla a k příčině svých publikací na tomto blogu. Když mi od kamarádky přišel odkaz s možností naučit se založit si vlastní stránky, rozhodla jsem se konečně dělat především to, co mě baví, zajímá a naplňuje.

Zprostředkovávat vám zážitky, vjemy a vhledy vlastní a to třeba i z vytoužených míst plných slunce a tepla, o kterých poslední dobou často sním, ale i objevy, bádání a zkušenosti druhých osůbek ubírajících se podobným směrem… ke stejnému cíli. A v neposlední řadě vám poskytnout pár rad a odpovědí na případné otázky, které si kladete.