Jak si vás cení přátelé?

Tak nevím. Váhám, jestli publikovat tenhle článek, protože zrovna optimismem nečiší. Ale možná mi můj dojem vyvrátíte, třeba máte samé bezva zkušenosti.

„Sejde z očí, sejde z mysli“. Nejspíš znáte, že?
Ale jen od slyšení, nebo jste to někdy zažili na vlastní kůži? Většinou, když člověk dojde k tomuto konstatování, znamená to, že v něm zůstává určitá zahořklost, zklamání, rozčarování a bolest.

Aspoň takhle to pociťuji já a zjevně nejsem sama. Po té, co se mi několik známých smutně svěřilo o svém zklamání nad proměnou v chování jejich dosud věrných kamarádů, jsem si řekla, že se vás zeptám, jak jste na tom vy a jak na tenhle trend koukáte.

O křehké niti přátelství jsem už jednou psala, jak jste si možná přečetli v mém článku „Na jaké malichernosti se může zhroutit 43leté přátelství“. Dnes se k tématu vracím zase jinak, neboť mám v sobě velmi smíšené pocity z vývoje lidských vztahů. Hlavně právě těch přátelských a kamarádských. A nejsou to jen zkušenosti moje, slyším to z více stran.

Když jsem se před téměř 40 lety přestěhovala do Francie, pokračovala jsem v korespondenci (zpočátku klasické poštovní, kdy dopisy šly třeba 3 týdny) s těmi, kterým nebylo zatěžko sednout za psací stůl a naškrábat pár řádků, takže jsme o sobě stále věděli a zůstávali ve spojení i v duchu.

A když jsme se pak zase objali, o nějakém odcizení nebylo řeči, navázali jsme v konverzaci, jako bychom se viděli včerejší den. Tím pádem jsem vlastně celý život neustále v kontaktu se svými přáteli a kamarády, i přes geografickou vzdálenost. A díky posledním technologiím v komunikaci jsem si donedávna nemusela připadat úplně odloučená.

Podle mých představ by mělo pouto přátelství znamenat opravdový „most“. Spojení, svázání, sdílení, spolehnutí se, důvěra, ale taky opravdový zájem o druhého, vyslechnutí, radost ze setkání, z pokecání, z pár řádků, atd., atd.

Nebo snad ne? Jak to vidíte vy? Kdo je pro vás věrný přítel?

Předpokládám, že asi ne ten, kdo se celou dobu neozve, nebo kdo řekne po té, co jste se třeba po roce sešli, že na vás často myslel. To „potěší“ a opravdu vám to hodně dá… Z toho čiší ten pravý zájem…Hergot, na co tu řeč máme? Dyť komunikují i zvířata!

Existují ovšem vzácněji i ti, se kterými si není nutno denně volat, týdně si psát, nebo každý měsíc se scházet, abyste posléze navázali na poslední dialog a nit se odvíjela přirozeně dál. Ale to už  je pak o jakési symbióze, souhře, věrnosti, nebo nevím, jaký další pojem bych ještě mohla uvést. Prostě o tom, že jste na stejné vlnové délce. Nemusíte ani mluvit a víte.

Ptají se mě známí a otázku si kladu i já: co se dnes děje s kamarády a přáteli, se kterými se celá desetiletí stýkáte a kteří se najednou přestávají ozývat, ač jim v tom nic nebrání a do vašich vztahů zjevně nic nezasáhlo? Nejste si vědomi události, která by stála za to „zapomenutí“.
Ještě jste se nad tím nezamýšleli, nebo jste k tomu ani neměli příčinu?

Zvednout telefon a zeptat se, jestli dotyčný ještě žije, je pro někoho zřejmě nepřekonatelnej problém. Věnovat mu těch pár minut svýho času bude patrně velká oběť. Nebo třeba přejet pár km za někým, kdo se štrachal lán světa, aby se s vámi po dlouhé době viděl… Sami sobě pak dávají trapné výmluvy. A takových příkladů by se našly spousty. Z čehož poznáte, kolika lidem na vás opravdu záleží…

Jak se díváte na ty, kteří přeposílají maily s mravními ponaučeními o tom, jak si máme vážit toho a onoho, o moudrech stařešinů, o zkušenostech a radách všelijakých prapraprababiček, když je sami neaplikují? Nějak se nám to vyvlíká, ne?

Znám i takové – a opět nejsem sama, kteří se lamentovali, jak zemřelé velmi blízké osobě neřekli a neudělali to nebo ono, nebo naopak řekli, co neměli, atd., ale naprosto se z toho nepoučili. Pokračují ve svém sobeckém chování k ostatním dál zcela stejně.

Co si vy např. myslíte o kamarádech, kteří se dlouhé měsíce nepochopitelně neozvou, nezajímají, nezeptají, jak se máte, co děláte, když už použiju ty otřepané formální otázky? Nenapíší, nezavolají nebo nezazvoní u vašich dveří? Nereagují na váš dotaz, tupě přijímají zprávy a nedávají najevo ani radost, ani třeba nesouhlas nebo naštvání?

Všimli jste si, jak se nastoluje úplně neosobní komunikace? Jako by ten druhej byl taky jen mašina. Já bohužel ano a tíží mě to nějak víc, než dřív. A vás? Je vám to fuk? Mně ještě pořád ne.

Meditovali jsme s pár lidičkama nad tím, v čem ta lhostejnost tkví. V sobectví a pohodlnosti? V apatii a ztrátě zájmu? V otupělosti? V „málo času“? Za čím se honíme? Za rakví? Za něčím, co zabíjí čas? Ve vypočítavosti, nebo honbě za „novým“, stále víc vzrušujícím, neotřelým, originálním, kdy to „známé a obyčejné“ přestává být přitažlivé?

A to se ani neodvažuju zmiňovat, že by vám třeba řekli, jak jim chybíte, že vás mají rádi, že jsou šťastní, že vás mají, atd… Tyto větičky snad nepatří do úst jen milencům a partnerům, nebo?!

Jasně, vím, že očekávat něco od druhých je blbost. Nicméně se nedokážu zbavit dotěrné otázky, k jaké proměně zde dochází a co je její příčinou. Člověk samozřejmě nejdřív hledá vinu v sobě, ale když ji nenachází, jeho oči se přinejmenším proměňují v němé otazníky.

Musím říct, že já osobně jsem sice průběžně registrovala měnící se reakce některých svých kamarádů, ale nějak se mi nechtělo to rozebírat do hloubky. Nepřikládala jsem tomu tolik pozornosti s tím, že“ všichni máme svý“.

Kdekdo si žijeme svůj neuvědomělý život ve chvatu za „něčím!“ Ani já nejsem vždycky pohotově k dispozici a občas mi trvá, než se odhodlám někomu ozvat. A to hlavně, když se plácám v nejrůznějších nesnázích. Čekám na přiměřenou „náladu“, abych nebyla otravná.

Když jsem kdysi zaslechla nějakou osobu, jak říká „Každého zajímá jen on sám, neočekávejte od něj jakýkoliv zájem o vás“, nechtělo se mi tomu věřit, pomyslela jsem si, že je to přehnané hodnocení a zas až tak všeobecné pravidlo to nebude. No, až na pár vzácných výjimek jsem se spletla. Ještěže tu jsou.

Zklamaně jsme se známými zkonstatovali, že některá i letitá přátelství jsou de facto založena pouze na povrchních vztazích. S kolika lidmi se znáte tak, že s vámi sdílí každou pitominu, že vás opravdu vyslechnou, dokáží se vžít do vaší momentální situace, poradí vám, chápou, povzbuzují, radují se s vámi, nabídnou pomoc, prostě je fakt zajímá, na čem zrovna pracujete, nebo co prožíváte?

Ne to, jestli jste zrovna navařili vepřo knedlo pro deset lidí, nebo vyryli pár salátů na zahrádce, ani jestli bude u vás bouřka nebo vám ujel vlak do Kandaháry. Ale kolik se jich doopravdy zajímá o to, jaké máte plány, co tvoříte, kam směřujete. Sama si odpovím: pramálo jich je, ba co dím, řekla bych, že jsou přímo na výhynu. Fakt, kolik vy takových kolem sebe máte?

Mám dojem, že čím technicky jednodušší způsob komunikace, tím méně ho lidé využívají. Skype s kamerou, Whatsapp s videem (když pominu Fb, instagram a podobný výplody, který naprosto nemusím). Fyzickou přítomnost sice nic nenahradí, ale tyto výdobytky techniky jsou přece jen k nezaplacení.

Dřív, kdyby nám o takových vymoženostech někdo řekl, byli bychom ho nejspíš považovali za utopistu. Dnes se to stalo tak samozřejmým, že si toho lidi ani neváží, ale hlavně: jim už ten osobní kontakt pravděpodobně nechybí!!! Oni vás prostě nepostrádají. Nebo na to máte jiný pohled? Sem s ním!

Namítnete určitě, že každej máme svých starostí dost. No právě! Velkou většinou jsme zahleděni do sebe. Přímo ponořeni. A vnímáme jen to své. Případně své blízké, své věci, své starosti, potíže, ať už opravdové nebo pseudo (což si většinou nepřipouštíme). Odcizujeme se sobě, stáváme se individualisty, egoisty, jsme pohodlní obětovat chvíli času, a nedej bože i něco víc, pro druhého.

Já vím, nepíšu nic novýho, od počátků televize už o fenoménu odlidšťování  začali někteří předvídavci polemizovat. A možná ještě dřív. Od té doby došlo k obrovskýmu posunu. A hádejte kam…

Staráme se především o svůj mikrokosmos. V tom podle mě tkví naprosté ochladnutí, zlhostejnění, nezájem, dokonce někdy určitý cynizmus.

Má to na svědomí celá covidová krize? Jak se dnes vehementně všude argumentuje na zakrytí neschopnosti, nezájmu, pohodlnosti, netečnosti a nechuti ke všemu? Chacha!!! Nemyslím, rozhodně ne. Pozoruju to už pár let, i když teď mi připadá, že se situace podstatně zhoršila.

Co teda ale s tím?

Myslíte, že to může být třeba podvědomým vnitřním utrpením, nebo naopak zhýčkaností z příliš výhodných materiálních poměrů, nebo pesimistickou otupělostí nad globálním úpadkem civilizace? Nebo čím, ksakru? Snad mi to někdo dokáže objasnit, protože já to fakt nechápu.

Asi bychom se měli občas přestat někam řítit a uvědomovat si víc okolí. Nebrat na vědomí pouze ten svůj mikrosvět a nezapomínat, že ve vesmíru je vše propojeno a vše má na vše dopad. Tedy i zpětný na nás samotné.

Možná patříte k těm, kteří tak jednají, možná k těm, kteří to zakoušejí. Optimisticky doufám, že se v mých úvahách leckdo najde, že mu mé zamyšlení otevře oči a že se případně zadumá nad tím, jak by mohl na svých zvycích něco změnit. Vyjet se zajetých kolejí, překročit svůj stín, vypadnout ze své sféry pohodlí. Jak se asi nadále budou dorozumívat naši potomci, pokud vůbec budou mít potřebu s někým hovořit ?

 

 

 

Darja Favart
Aktivně se zajímám o různé záhady života a vesmíru a nadšeně je předávám všem, kteří se mnou tuto vášeň sdílí. Jsem autorkou několika eBooků : Dejte svému tělu aspoň chvíli pohov , dále Zpoza zrcadla> , a ještě: A co tomu řekly vaše oči a dalších, které najdete na mých stránkách: Něco více se o mně dozvíte zde: >. Někdo z vás už někdy nakoukl za...?>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Cestujte se mnou do tajuplné země!

    V této době, kdy oblétávat zeměkouli není zrovna nejjednodušší, vám místo toho nabízím alespoň počteníčko o všelijakých svých zážitcích ze zemí, kam byl kdysi přístup zcela vyloučen.

  • O co, že do toho pořádně nevidíte!

    Neváhejte a začtěte se do mého eBooku, který vám jistojistě poskytne osvětlení a rady, jak si v dosavadním neuspokojivém partnerském vztahu vytvořit soulad a pohodu. Potýkáte se s otázkami proč se nám děje to a ono a proč si vlastně zdánlivě nerozumíte? Mám pro vás četné odpovědi, stáhněte si je zdarma.

  • Někdo z vás už někdy nakoukl za…?

    Mé odhalení toho, co vás čeká a nemine za hranicí viditelna vás může jen povzbudit, rozveselit a zpříjemnit vám pohled na tuhle nepopulární tématiku. Tak neváhejte a začtěte se, jsem si jistá, že vás uklidní, zbaví úzkosti a zodpoví spousty vašich otázek.

  • Budoucnost si vybíráme za plného vědomí

    !

  • Naši domácí mazlíčci se neztrácejí

    Chováte domácí mazlíčky a prožíváte velký smutek, když odejdou? Třeba se vám uleví po přečtení mého eBooku o naších vztazích a možnosti komunikace s nimi.

  • Záhada utajovaného vchodu pod Machu Picchu

    Když jsem před lety při své první návštěvě Peru procházela jeho nejznámějším archeologickým nalezištěm, netušila jsem, že se pode mnou nacházejí prostory obsahující všestranné bohatství...

  • Zajímá vás ještě?
  • Rubriky
  • Ahoj na Facebooku