Co takhle nechat se skalpovat?

„Panebože, kam jsem to zas vlezla?!“, říkám si v duchu, zatímco sedím na verandě longhousu pod trofejemi lidských lebek a přemýšlím, kdy doopravdy tahle honička za kořistí skončila, pokud vůbec. Ale už dlouho o nějakém novém případu nebylo slyšet, tak předpokládám, že snad jo.

Možná jste četli můj článek „Báli byste se?“, kde, se zmiňuji o tom, jak jsem „si zašla“ na pár hodin v malajské džungli, a odkud se, celkem neuspokojená několikerým zklamáním, vydala bez dalšího prodlévání za Dayaky, v naději, ne že tam přijdu o skalp, nýbrž s tím, že se tam seznámím v živém vydání s jejich dnešním, opravdu autentickým, způsobem života a uzřím domorodou faunu a flóru v celé své kráse a ne jen tu zprostředkovanou médii.

A taky jo, budou mě tu čekat prima zážitky. Pojďte se mnou sdílet ty nej…
Si představte, že u lovců lebek, jejichž „zábava“ se zde oficiálně naposledy praktikovala ještě v r. 1920, totiž platilo, že čím víc jich kdo vlastnil, tím byl bohatější a dávaly se jako věno. Na Madagaskaru představuje hodnotu věna počet zebu, zde zase lidské hlavy. Proč ne, že. No prožiju s nimi celý den, na který budu dlouho vzpomínat.

„Tak čím začnu?“, kladu si otázku hned po přeletu z malajského Johor Baru do Kuchingu, hlavního města státu Sarawak v severní části Bornea. Klasicky prohlídkou města, památkami, nebo rovnou za jedním z kmenů těch hrdlořezů, nebo raději napřed do džungle za oragnutany? Jako bych jí ještě neměla dost po předešlých událostech. Ale na to člověk cestuje, aby taky něco zažil, ne? Kam byste nejdřív spěchali vy?

Kuching (v překladu kočka)


Jasně, nejdřív si musím prohlídnout velmi rozsáhlé muzeum, abych se seznámila s tím, co mě čeká, neb můj knižní průvodce se na Borneo prostě vykašlal. Ale ouha! Focení a filmování v muzeu jen na zvláštní povolení. Tak to teda ne, nevzdávám se!

Sice žádné doporučující dopisy nemám, nicméně se rozhoduju požádat o výjimku a jsem uvedena přímo k řediteli muzea. Vynášela jsem mu tak dlouho nutnost reklamy pro potenciální příští turisty, že mě nakonec nechal aspoň fotit. Bezva je, že k sobě dostávám průvodkyni, které se aspoň můžu ptát na to, čemu nerozumím.

Už dávno jsem si na svých cestách zvykla na kohabitaci s nejrůznějšími živočichy a hmyzem, což mě samozřejmě pokaždé nerajcuje, ačkoliv zde
se po stěnách a stropě mého pokoje míhají různobarevné roztomilé miniještěrky, které si libuju, protože mi aspoň pochytají komářiska.

Bohužel ale nežerou od Asie neodmyslitelné šváby, neb ti jsou hnedle vetší než ony samy. A když pak za tmy vycházím z guesthousu na večeři cítím, že jsem na něco šlápla. Vsadím se, že neuhodnete! Napadl vás hned had? Nene. Úplně jsem vyjekla a uskočila. Minimálně deseti cm škorpion a já jen ve vietnamkách! „Trdlo!!!“, by řekla mamka.

Jak si jistě dovedete představit, při 98% vlhkosti se tu od rána do večera koupete ve vlastní šťávě. Takže pokud možno vstávám v pět h a hned vyrážím ven. Nevím, jak vy, ale v takovým vedru a vlhku přes den většinou nemám hlad a omezuju svou konzumaci na snídaně a večeře. Na pouličních stáncích, samozřejmě.

Chudáci předchůdci!

Beztak byste taky byli natěšení, že máte jedinečnou příležitost setkat se s orangutany v jejich přirozeném prostředí, ne? A tak netrpělivá, chytám konečně následující den ráno autobus jedoucí do opičí rezervace. Ovšem co tam objevím, mě fakt dožere.

Funkcí tohoto parku je rozmnožit jejich počet, neb jsou zde přísně chráněni, což je sice chvályhodný projekt, ovšem pytláctví prý kvete stále dál. Několik je jich pochytáno a až se v klecích rozmnoží a jsou převychováni zpět na volný způsob života, vypustí je zpět do přírody.

Krmení bývá ráno v ½ 9, což už si vyčíhli ti divoce žijící, dosud neulovení a přeživší jedinci, a slézají se přiživit na banánech, melounech, vejcích, ředkvích apod. za asistence asi 150 návštěvníků. No otřes! Zpoza davu se pomalu nese mládě v náručí matky.

Dav ji obstoupí tak, že nemůže jít dál a ani na požádání dozorce se prostě ti blbci nehnou. Každej se na ni řítí s foťákem a kamerou a ona si chudák sedá do trávy a trpělivě čeká, takže jí musí dozorce donést jídlo až na místo. „Hergot, ty lidi jsou fakt totálně zabednění!“ zuřím znechuceně. Tak mi řekněte, jestli vy byste nakvašení nebyli !

Slunce, písek, opice… a ještěři

A tak se dost rychle vracím a odjíždím do národního parku Bako, severně od Kuchingu. V těch místech spadají skály pokryté bujnou vegetací příkře do moře, pobřeží je velmi členité a tvoří nádherné zálivy a zcela intimní pláže. K ubytovacímu komplexu, připlouváme ještě s pár turisty alejí mangrovníků, které na mě pokaždé působí velmi tajemně.

Dřevěné chaty na kůlech jsou mezi sebou propojeny můstky, aby člověk nečvachtal v bahně a vodě, která s přílivem stoupá. „No ještěže je vše obklopeno převysokými stromy“, lebedím si, „takže sem nepere slunce.“ Využívám hned jedné z deseti možností výletů do džungle a vydávám se do neznáma.

Terén je velice obtížný a na pěti km okruh se zde počítají asi 3 – 4h chůze za předpokladu, že se zvědavec, jako já, zastavuje, pozoruje květiny, přírodu a případně zvířata. Odevšad stéká voda, sotva udělám první dva kroky, jsem promočená potem, je minimálně 35°.

Abyste si náhodou nepředstavovali, že si v džungli odpočinete od hluku. Cikády, cvrčci, ptáci, opice a další obyvatelé nadělají randálu, že vám z toho jde hlava kolem. Prostě deštný prales.

Nepochybujete že? Ale vyzkoušejte si to sami.

Při návratu se neudržím smíchem: ve stromech jsem zahlédla několik opic zvaných proboscis a hned jim, kvůli jejich dlouhému nosu, přilípnu přezdívku Pinocchio. Neže by se mi zrovna líbili, jsou nádherně ošklivoučcí a připadají mi dost srandovní. Pokud vím, vyskytují se pouze na Borneu.

V táboře zase poskakují stáda makaků, beroucích útokem chajdy a likvidujících vše, nač tam přijdou, takže je vyloučeno nezamčít dveře nebo nechat něco postavenýho venku. Hodokvas bez námahy, no nesežer to!

Jste stejní milovníci fauny, jako já? Přišli byste si tu na svý. Nahoře ve větvích se objevuje další druh opice, a sice stříbrná. Své jméno vděčí stříbrošedé kožišině. Na hlavě jí chlupy rostou obráceně, jakoby tvořily vietnamský klobouk.

Nedaleko lezou v trávě varani a leguáni a po setmění se sem stahují velká vousatá prasata, o velikosti parádního kance, a i oni šmejdí kolem chajd a hledají zbytky, co odpadly od huby makakům. Rypák mají porostlý dlouhými fousy a nevnukají zrovna touhu po bližším seznámení. Koukám na ně zpoza okna a raději se nehrnu ven.

V ½ 7. ráno vycházím na další túru a nedočkavě se těším, co vše uvidím. Po cestě obdivuju různé druhy masožravých rostlin obepínajících stromy a hnízda z bláta přilepená na kmenech. Tady ať se člověk hne kamkoliv, musí do prudkýho kopce, přelézá žebříky, přeskakuje potoky a hlavně musí být stále v pozoru, jednak kvůli husté síti kořenů, pak taky kvůli hadům a jiné havěti, takže pozorování ptáků a jiných, ve stromech žijících zvířat, je prakticky vyloučeno.

A jak se tak s těžkým foťákem a kamerou šplhám po pěšině na strmý kopec, už už se chytám za balvan, abych se přitáhla a ejhle! Vyletí zpoza něj černej tenkej had. Stačím jen zalapat po dechu a než si ho stihnu prohlídnout, je ten tam. Naštěstí měl asi větší strach, než já, uskočit bych případně naprosto neměla čas.

Koupačka ve vaně s medúzou

„Budu si muset dávat víc pozor“, brblu si. Když člověk chodí sám, je to sice menší prča, ale zase si to užívá jinak. Z prvního okruhu odbočuju rovnou na druhý a dostávám se k nádherné malinké pláži. Nikde nikdo. „Huráááá !!! Konečně se vykoupu!“ Jenže když vlezu do moře, protáhne se mi obličej a dumám, jestli nejsem doma ve vaně. Naprosto žádný pocit osvěžení. A ke všemu se neodvažuju plavat daleko ze strachu, aby mi všudypřítomné opice neodnesly šaty nebo ještě hůř – foťáky.

Přes vykoupání sedím chvíli schvácená ve stínu, umírám žízní, ale budu si muset počkat až zpět, tady daleko široko není stopa po lidském zásahu. Vedle mne si s klidem louská voříšky veverka a po písku skáčou rybky. Jo, nespletla jsem se. Po písku. Člověk by čekal, že u pláže obklopené skalami bude moře průzračné, ale bohužel. Kafe s mílkem. A navíc mám neblahý dojem, že si na mně smlsla pálivá medúza.

Co by váš žaludek řek´ slanýmu citrónu?

A tak když se konečně vrátím z Bako do civilizace, vrhám se ke spoustě malých stánků s nápoji nejrůznějších barev zavěšených v pytlíkách na tyči. Ochutnali jste už třeba posolený a opepřený ananas? To je specialita mexická.

Teď si představte citronovou šťávu, které si právě nic netušíc z plna hrdla loknete a ona je slaná. Zvyk některých exotických zemí, aby se doplnil vypocený úbytek soli. Vůbec se zde leckdy zaměňuje cukr a sůl. Sýrové buchty např., do kterých jsem se onehdy s chutí zakousla, jsou dělány z nasládlého těsta. Člověka to přinejmenším překvapí…

Si asi říkáte, že oproti mým jiným cestám, se tu nic moc neděje, že? Je fakt, že zde jsem se v džungli neztratila, nepotápím se v piroze, tygra jsem nepotkala, puškou na mě, jako v Kambodži, nikdo nemířil, autobusová herka se neřítí jedním prasklým kolem nad propastmi, takže nějaký pořádný vzrůšo, nebo napětí se nekoná. Ale cestování nemusí být jen o nebezpečných dobrodružstvích, ne? A kde že jsou teda ti lovci lebek, vlastně?
Už tam plachtím!

Ale než se vydám na cestu, posnídám ještě. Dámy a pánové, to nevymyslíte: zelené palačinky plněné kokosem, růžové taštičky z rýžového těsta s nádivkou a jakejsi tvrdej koláček. Nejlepší byly ty palačinky. Zdejší vynalézavost v barvení potravin je bezbřehá. Fialové, růžové, červené, zelené, žluté, bílé a mozaikové zákusky atd… Většinou z obarveného rýžového těsta, naplněné různými nádivkami.

Takto „posilněna“ se jmu hledat příležitost odjet konečně do některé vesničky s tzv. „longhouses“ neboli dlouhými domy. Doprava tam nebude jednoduchá, to už cítím, ale čeká mě neběžný zážitek.

Longhouses

Všichni převozníci požadují za výlet nekřesťanský peníze a člověk nemá jinou možnost, protože neví, kudy by se k nim sám dostal. Dle zpráv ne vždy byl turista bez průvodce ve vesničkách přijat. Tak jak na to? Na vlastní pěst? Ale jak a čím? Zatím se aspoň posunu dál, odteď už jen lodí, do městečka Sibu a pak Kapit.

Bohužel, na to, abych u Dayaků zůstala aspoň pár dnů a obeznámila se víc s jejich zvyky a způsoby, nemám dost času, ale aspoň nakouknout mezi ně rozhodně musím. Dnes ráno jsem se potulovala kolem přístavu, kam se sjíždějí pirogy s domorodci z celého okolí prodávat své ovoce a zeleninu a nakupovat potřebné poživatiny.

Některé ženy z kmene Kenya mají ušní boltce prověšeny až pod ramena a v jejich několika cm díře zavěšeny hrozně těžké kovové náušnice. „Ať mi neříkají, že jim ty uši leckdy děsně nepřekážejí! Aby mi ucho plandalo kolem očí, když se předkloním, to teda musí být fakt rajcovní pocit!“, pomyslím si.

Nakonec jsem sehnala mladýho kluka, který prý normálně dělává průvodce a ten mi navrhuje, že mě odveze do nejbližší vesničky na motorce (chci tam zůstat celý den), nechá mě tam a večer zase pro mě přijede. „Bezva, už se těším!!!“

První, co mně domácí ve vesničce kmene Iban nabídli, je rýžové víno. Tahle obec je postavena v kopci, nad krásně čistou říčkou, přes kterou přecházím po závěsném houpavém mostě. Skládá se z jednoho dlouhatánského dřevěného domu postaveného na kůlech, propojeného stejně dlouhou verandou, ze které pak vedou dveře do příbytku každé rodiny.

Na stropních trámech této kryté galerie jsou rozvěšeny lebky kdovíjak starých nepřátelských předků. Tak doufejme, že už je to fakt přešlo… „Pánbíčku v nebíčku opatruj mě trošičku!“ O Masájích se taky říkalo, že už je ta agresivita k cizincům přešla a zažili jsme si svý…

Ještě víte, co je to společenský život?

Každý jednotlivý byt se skládá z velké místnosti, kuchyňky, v podkroví je umístěna ložnice. Vybavení je velice jednoduché: skříně, pohovka, staré nádobí. Veškerý společenský život se odehrává na verandě nebo ve společenské místnosti. S překvapením se dozvídám, že zde žije asi 30 rodin, což představuje zhruba 300 lidí. Naproti dlouhému domu stojí ještě několik samostatných budov, které zjevně slouží různým účelům.

Žena, se kterou sedím na podlaze verandy, kde přesívá mouku, mi vysvětluje, že obec má svého náčelníka, který spolu ještě asi s dvanácti osobami tvoří obecní správu a je volen každých pět let tajným hlasováním. Mezi domy, na trouchnivějících vyviklaných prknech, po kterých se přechází, asi v 2,5 m výšce nad zemí, leží rohože se sušicí se žlutou rýží.

Muži kmene Iban se honosí složitými vytetovanými vzory pod krkem, na pažích, na zádech i na stehnech. Coby za to dali ti, co si dle módy v západních zemích nechávají zobrazit po těle celé historky!

Jeden z mužů právě zpravuje sítě na ryby, stará polonahá žena plete z rákosu krosnu, (staré ženy zde chodí jen v sarongu – čtverhranný kus látky tvořící dlouhou sukni), jiná žena zase roztlouká kůlem v dřevěném primitivním mlýně zrna rýže na mouku, jiné si jen tak povídají, ostatní jsou někde za prací.

Procházím se po galerii nebo posedávám s domácími. Jak tak pozoruju jejich konání, obývá mě hrozně zvláštní libý pocit. Nebudete mi věřit, ale představuju si docela dobře, že bych takhle asi dokázala existovat. Vzdát se některých technologických drog a žít v pospolitosti, mít zcela jiné starosti, než v té supersofistikované společnosti.

Už vás slyším, vybuchli jste smíchem a namítnete, že jsem naprosto naivní a přestavuju si to jak Hurvínek válku, a že z jednoho dne si asi těžko udělám reálnou představu o jejich životě. A máte určitě recht. Chvilka opojení, kterou zažívám na většině cest. Nějak mě přepadly iluze o normální komunikaci a společenském životě. Nicméně, člověk si přitom uvědomuje, co ztratil navždy.

Odzbrojující kluci

Překvapující je, že většina domorodců jsou křesťané, zavěšují na dveře svého bytu křiž a uvnitř mají obrázek Krista. Děti chodí do školy a mluví trochu anglicky, dospělí ne.

Neodolávám a jdu se k řece vykoupat. Jenže mě zmerčili dva malí kluci a hned přicválali za mnou, čímž mi zmařili plán, neboť nemám plavky. Oni se zde koupou oblečeni, ale přestože by mi určitě byly uschly, nechci lézt do vody v šatech.

Využila jsem tedy chvíle, kdy byli zabraní do hry, schovávám se do zátoky za keřem a vlítnu tam. Za chvíli už se k nám přidávají další kluci a začínají se předhánět v tom, kdo mi donese hezčí květinu. Mám jich už plné vlasy, kluci se mě drží za ruce a dávají mi na ně pusu…. No uznejte, koho by něco takovýho nedojalo!

K večeru se začali lidi vracet z práce, někteří z města, jiní z pole, ženy nesou na zádech velké nůše plné všelijakých listů, ale nemají je zavěšené na ramenou, nýbrž řemenem na hlavě. „Ach jo, ten den utekl tak strašně rychle“, lituju, když spatřím zpoza hustých stromů se vynořující motorku s mým průvodcem, aby mě odvezl zpět do Kapitu.

Ještě bych toho k vyprávění o severní části Bornea měla dost, ale asi si rádi uděláte pauzu a přečtete si třeba pokračování v dalším článku, ne? Dnes sice není zrovna nejvhodnější doba k podnikání dobrodružných cest, ale určitě se zase zakrátko vrátí, a jestli se rádi odpoutáváte od stereotypní existence, neváhejte! Čeká vás tolik rozmanitých zážitků, že z nich, stejně jako já, budete žít ještě dlouhé měsíce.

 

Darja Favart
Aktivně se zajímám o různé záhady života a vesmíru a nadšeně je předávám všem, kteří se mnou tuto vášeň sdílí. Jsem autorkou několika eBooků : Dejte svému tělu aspoň chvíli pohov , dále Zpoza zrcadla> , a ještě: A co tomu řekly vaše oči a dalších, které najdete na mých stránkách: Něco více se o mně dozvíte zde: >. Někdo z vás už někdy nakoukl za...?>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Jak je vám, když musíte spolknout své ego?

    Naše ego nám často způsobí nejrůznější nesnáze a situace, do kterých nás dokáže dostat se můžou docela vymknout z naší nadvlády. Jsou ale i momenty, kdy se okolnosti zvrtnou natolik, že vám třeba může jít o krk, jako se to stalo mně...

  • Zajímá vás ještě?
  • Rubriky
  • Ahoj na Facebooku
  • Pojeďte se mnou do zemí, kam se dlouho nesmělo, a které jsou opředeny nejrůznějšími bájemi.

    Myslím, že leckteré z mých popsaných zážitků se asi mnoha lidem prožít nepodařilo a už jistě nepovede, a že v mé poslední e-knížce vy, kteří se v obíhání zeměkoule vyžíváte, jistě najdete ojedinělé a netradiční zajímavosti.

  • Vite, proč si ve vztahu zdánlivě nerozumíte?

    Vesměs se motáme se ve spirále, která nakonec nikam nevede. Mám tedy pro vás četné odpovědi a řešení, stáhněte si je zdarma.

  • Slibuju, že nebudete litovat, až zjistíte, co vás čeká a nemine

    Rozhodně si nemůžete nechat ujít četbu mého eBooku! Slibuju, že nebudete litovat, až zjistíte, co vás čeká a nemine, ať se bráníte nebo oddalujete pomyšlení na svou další pouť za hranicí viditelna.

  • Vezměte otěže svého života do rukou a tvořte realitu, ve které chcete žít.

    Pokud se vám v hlavě neustále omílají stejné problémy, hloubáte nad minulostí nebo budoucností, nejste k synchronicitám otevřeni a propásnete je. Zkuste si navyknout stále si opakovat teď a zde. Nyní, tady.

  • Vaši miláčci se neztrácejí, když umřou

    Chováte domácí mazlíčky a prožíváte velký smutek, když odejdou? Třeba se vám uleví po přečtení mého eBooku o naších vztazích

  • Neuvěřitelný objev století

    Utajované podzemní místnosti na Machu Picchu, plné pokladu Inků, po kterých už nevědomky přešly statisíce návštěvníků, Objev zapůsobil jako bomba a stále je držen pod pokličkou!