Báli byste se?

„A jedu!“, rozhoduju se v duchu, protože vím, že pokud to neudělám letos, tak asi už nikdy. Potřebuju si upevnit sebedůvěru, dokázat že jsem schopná nejen existovat, ale i podnikat sama a vydat se třeba na delší cestu i bez muže, který mi před nedávnem odplul do vyšších sfér. Cítím se, jak amputovaná, pocit, který bezpochyby mnozí z vás znají.

Tuhle cestu jsme chtěli uskutečnit spolu, ale už na ni nedošlo. Tudíž je mi jasné, že mě ten filuta bude shora kontrolovat a sledovat, jestli se, stejně jako všude on, vystavím různým bláznivým dobrodružstvím. A během cesty si to nejmíň třikrát potvrdím.

Vyvolává ve vás slovo džungle to, co ve mně? Tak trochu tajemno a šimrání kolem žaludku, vlhko, dusno, změť přebujelé vegetace plné nejrůznějších organismů, množství ať už zákeřných nebo obdivuhodných živočichů, a stejně tak jedovatých nebo blahodárných rostlin.

Jak jste si už jistě sami mockrát ověřili, cestování po světě se málokdy obejde bez setkání s nejrůznějšími druhy fauny, obzvlášť, když je někdo milovníkem zvířat a pokud možno je vyhledává. A Malajsie je na tyhle zážitky přímo rájem.

Přiletěla jsem sice ve dvě v noci, teď je ¾ na tři ráno a v mém pokojíku je 32°C a lepkavé vlhko. Hned brzy ráno po snídani razím do ulic prohlížet vše, co je v dosahu. Nejdřív směr muzeum – velmi dobře a bohatě vybavené a udržované. Člověk si v něm aspoň udělá názornou představu o zdejším životě a zvycích, o zvířeně a umění. A tak se mezi jiným dozvídám, že Kuala Lumpur znamená v malajštině bahnitý soutok.

Patchwork

Svými moderními, do pastelového hávu oděnými skleněnými mrakodrapy mi tak trochu v rozsáhlejším vydání připomíná Hong Kong, neb je prošpikován nadjezdy, podjezdy, dálničními výměníky a především nově rašícími stavbami. A při pohledu na architektonickou směsku různých stylů, dle toho, jak se zde střídaly nadvlády jednotlivých národů, od arabského, mauretánsko-viktoriánského, přes indický, čínský a koloniální, se mi zase vybavuje australské Sydney.

Stejně jako pro většinu orientálních měst, je i pro K. L. charakteristický velký rozdíl, mezi vedle sebe se skvícími moderními výškáči a starými oprýskanými špinavými baráky, kolem nichž se válí haldy odpadků, táhnou se elektrické kábly a neudržované chodníky, takže bacha na ďoury.

Zcela u zdí domů zejí nekryté rigoly, vysílající do všech stran příslušný „ozón“. Nad chodníky jsou vyvedeny vodovodní trubky, z nichž lidi čerpají vodu do lavórů na mytí zeleniny, nádobí nebo k vlastnímu osvěžení.

Má to cenu je věznit?

Hned za muzeem se rozkládá rozsáhlý „park“ s velkým jezerem, skrývající ptačí, motýlí a orchidejovou farmu. Abyste si zde však pod pojmem park nepředstavovali krátce sestřižený anglický pažit; jedná se o všudypřítomnou džungli, obklopující celé město, kde rostou pel mel nejrůznější druhy palem, banánovníky a vzácné stromy porostlé liánami, mezi nimiž jsou proklestěny uzoučké pěšinky.

Motýlí farma je po stránce zahradní architektury velice krásně naaranžovaná. Protékající potůček tvoří několik kaskád, tůňky s barevnými rybami, nad které se snášejí nádherné exotické květy, altánky a všelijak důmyslně uspořádané skupiny rostlin, z ní tvoří nádherný romantický kout.

Vše, stejně jako v ptačí rezervaci, je přehozeno vysoko upnutou velikánskou sítí, takže kromě pár exemplářů plazů a několika vzácných druhů ptáků, jako např. hornbill (dvojzoborožec), není vůbec použito klecí. Což je ale zase nevýhodné v tom, že je mnohem obtížnější všechny poletující exempláře spatřit a už vůbec ne fotit. V jezírku pod nimi hlasitě klábosí jemně narůžovělí plameňáci a nepřestávají roztahovat a stahovat křídla, z jejichž podpaždí vykukuje sytě červené a černé zbarvení.

Nesnesitelné polední vedro ohlašuje nadcházející bouřku. Mám děsnou žízeň, a jestli něco miluju v asijských zemích, jsou to malinké pouliční stánky, kde si člověk může vybrat bílý, červený, růžový nebo žlutý meloun, mango, ananas karambol nebo jiné ovoce, nechat si ho rozkrájet na kostky a odnést v pytlíku s kouskem ledu a dlouhou špejlí na napichování. Fantazie! Doporučuju!

Chytá tě amok?

Možná patříte k těm, kteří jsou po východu z obchodňáku schopni hledat své auto 2 h. Jednoho takového jsem měla doma, ale sama k nim naštěstí nepatřím, jinak byste už tyhle řádky nečetli. Dovtípíte se za chviličku.

Pohybovat se v K. L. je teda kapitola sama pro sebe. „Se snad zvencnu!“, zuřím tiše, protože plán, který s sebou nosím, naprosto neodpovídá realitě. A navíc: to, že všichni Malajci  nemluví anglicky, se dalo předpokládat, ale nad faktem, že často ani neznají jméno ulice, na které se sami nacházejí a nedokážou poradit, jak se dostat tam a onam, mi padá brada…

Mimochodem, zde se domluvíte malajsky, čínsky, tamilsky a občas i anglicky. Domorodci jsou zvídaví, jako ostatně v mnohých asijských zemích a tak lidi na mě mávají a volají, vyptávají se, odkud jsem, jestli jsem sama, co dělám, atd.

O co, že tohle by vás nenapadlo! Tak si představte: předpokládám, že všichni znáte rčení „chytl ho amok“, neboli vybuchl hněvem. Ale možná hodně z vás neví, že pochází zrovna odsud. Byl to pokřik  malajských pirátů, kteří podél pobřeží útočili na lodě přivážející koření.

To samozřejmě samo o sobě není až tak závratné sdělení, že, ale dál. I když dnes už sice piráti neexistují, tento povahový malajský rys stále vzbuzuje paniku, poněvadž někde z ničeho nic např. vypukne hádka, většinou prý bez jakéhokoliv motivu a pokojně obědvající člověk se najednou rozzuří, vyskočí a s výkřikem „amok!“ někoho zapíchne a dá se na zoufalej úprk.

Zdejší jsou obeznámeni s faktem, že pokud někoho popadl amok, je dotyčný jakoby posedlý nadpřirozenou silou a nebudou uchráněni ani přátelé, děti, nebo rodiče. Mazec, co?
Takové případy se vyskytují zřídka a já ho naštěstí nezažila. Ještěže ty české „amoky“ nenavštěvují nadpozemské bytosti…

A když už jsme u tohoto tématu, dozvídám se, že určitá část národa si ponechala různé legendy a pověrčivost. Např. tu, že duše se převtěluje v nějakého démona. Jeden Francouz, který se těmito pověrami zabýval, o nich napsal: „Život Malajců spočívá v tom, že se snaží nešlápnout na nohu neviditelnému božství.“ I mně nějaký domorodec doporučoval, abych nejezdila přes určitá místa sama autem.

Koho by to nedojalo

Dobrá rada, když si auto pronajmout nelze, že? Používám tedy městskou dopravu a odjíždím si prohlídnout hinduistický chrám ukrytý v jeskyních a obývaný tlupou malých opiček a potom k čínské pagodě stojící na jednom z vršků obklopujících K. L.

V sedm hodin, se odebírám někam na večeři a všímám si lidí, kteří vylízají jak krabi, neb je stále ještě 30°. Otevírá se nedaleký trh a člověk neví, co by si v té záplavě jídel vybral. Dávám si neuvěřitelně levné jídlo – kuře s rýží po domácím způsobu a čaj – za necelé euro.

No uznejte, kdybyste byli už od malička motýloví nadšenci, natěšení, že se tu budete kochat a nepostačíte se divit imaginaci přírody a při první podívané taková bída, určitě byste se i vy nedali hned odradit zklamáním a hledali dál.

Stejně tak já, nedostatečně uspokojena předchozí podívanou na tento půvabný, křehký a poetický druh hmyzu, odjíždím odpoledne místním prehistorickým autobusem do další nedaleké motýlí farmy v naději, že tam uzřím mně dosud neznámé vzácné exempláře.

Několik druhů různých velikánských brouků, kudlanek, strašilek a jiného listového a větvičkového hmyzu vesměs umírá v teráriích, leží na zádech a třepe nožičkama. Je na ně fakt dojemný pohled.

Vcházím do nádherného skleníku s překrásnými květinami (mimochodem ibišek s květy velikosti talíře) a různými fantasticky zbarvenými motýly. Zdejším králem motýlů je ovšem Raja Brook, který tvarem svých křídel připomíná spíš deltaplán, než motýla. Na sametově černém podkladu se skví žlutozelené trojúhelníčky, jejichž barva přechází podle úhlu světla od žluté přes zelenou a modrou. Ta příroda fakt umí!!

I zde jich leží spousta mrtvých na zemi a člověk má pocit, že se o farmu nikdo nestará. Jeden Raja tu tak odpočívá v pokoji a tak si ho nenápadně balím do kusu papíru a odnáším. Fakt je, že se s ním pak budu otravovat po celou cestu, ale stálo to za to; ještě i po 20 letech tvoří mou mikrosbírku.

Abych nemusela trávit čas nekonečným čekáním na nějaký náhodný spoj, stopuji si zpáteční cestou do města auto. Veze mě zde žijící manželský pár Číňanů, se kterými diskutujeme o všem možném.

Jakou nejstupidnější věc jste v životě udělali?

Nazítří konečně směr džungle!
Vždycky jsme se s mamkou smály vzpomínce na dvě Američanky, které si vyšly v Tatrách na Ostervu ve vysokých podpadcích. Teď by se asi smíchem neudržela, protože i mně se podaří podobný kousek. Klidně se smějte!

Samože netuším, co na mě číhá a tak se připitoměle vydávám do džungle v šortkách a keckách. V té chvíli jsem totiž přesvědčená, že si prostě jen tak půjdu po pěšině a budu pozorovat a fotit faunu a flóru. Chachacha!!!

Sotva znatelná pěšina se klikatí, chvílemi ztrácí a zase objevuje, vede přes spadlé kmeny, několikrát se rozvětvuje, pochopitelně nikde žádné značení, nejsem přece v Krkonoších, žejo. Zaplétám se do lián a různých keřů, postupuju, až se mi stezka najednou úplně ztratila. Extra pocit to zrovna není,  za momentík uvidíte.

Nejdřív se však brzy ráno vydávám do přilehlé vesničky za domorodci, kterým se říká Orang Asli, podívat se, jakým způsobem tu žijí a případně s nimi navázat nějaký kontakt. Orang znamená malajsky muž, asli země. Stejně tak orang utan – muž na stromě.

Jejich dřevěné chýše stojí na kůlech, stěny vyplétané rákosem, střechy buď z palmových listů, nebo vlnitého plechu. Pár lidí stojících venku nevypadá, že by zrovna toužili po sblížení, vyzařuje z nich spíš lhostejnost. Možná jsou už přesyceni turisty, ani fotit se nechtějí. Vidím, že ze seznamky nic nekyne a tak se chci vydat k dalšímu bodu prohlídky. Ale jak, když  zde skoro nic nejede. Takže opět:

Kdo se bojí, nesmí do pralesa!

 Jezdíte rádi stopem? Dneska se to už asi ani moc nepraktikuje, nevím.
Chci-li něco vidět, nemůžu neustále spoléhat na veřejnou dopravu a tak si opět stopuju auto a nechávám se odvézt až na vršek nedalekého pohoří obklopeného čajovými plantážemi, odkud ještě příkře a strmě stoupá pěšina do džungle.

A jde se na věc! Zvědavě se hrnu kupředu. Nejdřív uzoučkou pěšinou, posléze se však už namáhavě prodírám hložím a trním, až k místu, kde se pěšina rozvětvuje do tří, na mapě to zanesené není a tak si, po chvíli váhání, jednu vybírám. A začne ta pravá „sranda“.

Jsou situace, do kterých byste se rozhodně nikdy nehrnuli, kdybyste věděli, co vás čeká, žejo.

Představte si příkrej svah asi tak pod 75 ° úhlem. Nahoru dolů, nahoru, dolů, sotva jste dole, už zas se musíte škrábat navrch. Takže pouze kloužu od stromu ke stromu mokrým listím a zachytávám se lián a kmenů.

Roztrhávám si kůži i oblečení neprostupnými trnitými šlahouny a raději ani nepomýšlím na to, že bych mohla třeba taky sáhnout nebo šlápnout na nějakého jedovatého hada, tarantuli nebo jinou havěť, což mi dojde mnohem později, až už budu venku.

A při tomto vzrušení si vůbec neuvědomuju, že vlastně pěšina už chvíli nikde. Najednou se otáčím kolem dokola a zjišťuju, že prostě není kam jít. Chvilku stojím a koukám do všech stran, na 360° okolo je naprosto stejný pohled. V prvních vteřinách se mi zježí všechny chlupy a totálně vyprázdní hlava. Kam teď?

Zbývá jedině pokus o návrat stejnou cestou, ale kam zmizela? Nebo pokračovat dle předpokládaného směru dál. „No přece se nevrátíš!“ mi vpluje do hlavy. „Ani omylem!“ odpovídám tomu někomu neviditelnému.

Tvrdohlavost někdy vede k vytrvalosti, jindy třeba k blbosti. Taky máte tuto zkušenost? Ale teď nemám na vybranou a tak se prostě v žádném případě nehodlám vracet tudy, kudy jsem se sem doplahočila, stejně se i tato pěšina zdejchla. Zhruba tuším, kterým směrem se asi nachází vesnička, ovšem zatím mi není zcela jasno, jak a jestli vůbec se k ní proderu.

„Seš přece nemožný trdlo!“ by mně řekla mamka. A měla by samozřejmě recht. Až jsem se doplacatila na další svah, vidím, že dole teče potok a tak si říkám, že podle něj se určitě dostanu do vesnice. Jenže nejsem v ovocném sadu, nýbrž v džungli, takže po břehu to nejde.

Ne, nemám v gatích!

Ztratili jste se už někdy v lese? Na poušti nebo na moři nebo prostě kdekoliv? A měli jste bobky?

Kdesi v hloubi vědomí se přihlásil strach a už už se mě chce zmocňovat. V tu chvíli si uvědomuju, že pokud se mu poddám, je se mnou ámen a už nikdy si nedám čokoládu! Ale vážně. Okamžitě si rázně nařizuju, že si ho jednoduše nesmím připustit… Spíš nadávám sama sobě, že jsem se tu tak pitomně zaplantala a ztrácím čas, který jsem chtěla ještě věnovat jiným výletům.

Pozdější roky se mi naskytne leckdy příležitost si tuto odhodlanost nejen připomenout, ale i zopakovat. Jak jste na tom vy se strachem? Co děláte, když se vás zmocňuje? Uvědomujete si to nebo se necháváte ovládnout? Pokud se nám podaří se na situaci kouknout zvenku, půlka strachu je pryč, všimli jste si?

Pokračuju.
I přes husté koruny stromů je ke všemu vidět, že se blíží bouřka. Nový svah, další drápání se na vrcholek, smýkání po všudypřítomné tlusté mokré listnaté podestýlce (v Malajsii je až 90% vlhkost), abych uzřela tentýž potok, který jsem před chvílí opustila.

Znovu si dělám naděje, že se podél něj dostanu ven a tak ujíždím po svahu zase dolů, ale než jsem se nadála, rozjely se mi nohy a zahučela jsem i s keckama, těžkým foťákem a velkou kamerou, které mě ani na minutu nikde neopouštějí, do vody. Naštěstí mi v obranném reflexu vyletěly ruce i s nimi nad hlavu, takže, na rozdíl ode mě, koupel neutrpí.

Vyzouvám se a jdu kousek průzračnou vodou, ale daleko nedojdu. I voda je prorostlá nejrůznějším rostlinstvem a kdoví, jaká fauna ji obývá. Nezbývá, než vylézt, a po padesáté se škrábat na další kopec. Začínám toho mít plné kecky (příhodný výraz na danou situaci), a obracím se v duchu na všechny andělíčky, včetně mamky a manžela, aby mě už odtud konečně vyvedli.

A taky jo, má prosba nejspíš doletěla až ke svatému Petrovi 😊, protože krátce na to, na následujícím vrcholku, narážím na úzkou lesní cestu, po níž se celá ráda vracím s roztřepanými svaly na nohou zpět. Zrcadlo sice nemám, ale iluze o svém zevnějšku si nedělám a tak váhám, jestli mám mávnout na přijíždějící auto.

Přestože si uvědomuju, že se svým zabláceným zadkem a od bahna zanešenýma botama si mě celou mokrou asi do auta nikdo neposadí, přece jen se kvůli hrozícím mračniskům pokouším. A mám štěstí. Šofér je velkorysý, mávne rukou nad mými omluvami, ochotně mi položí na sedadlo kus igelitu a odváží mě do vesnice.

Jsem tak mírně „out of service“ a zbytek odpoledne se vzpamatovávám, hlavně fyzicky. Protože jinak mi snad vůbec nedošlo, ani během bloudění, ani teď, že by v téhle džungli mohlo číhat taky nějaké nebezpečí. Jsem si to prostě představovala asi jak Hurvínek válku.

„Nemoh´s mě varovat?“ vyčítám v duchu sému muži a jsem přesvědčená, že mě tam naopak zavedl schválně, aby se pak škodolibě bavil mým blouděním a byl rád, že „se něco děje“. „Se tam snad nudíš?“

I když mám za sebou už spoustu cest s nejrůznějšími dobrodružstvími, pokaždé se neprozřetelně, a dá se říct i neohroženě, vrhám do víru poznávání, přesně, jak to dělával on. Aspoň vím, odkud to mám.

Ještě jednu, pane vrchní!

Předpokládáte, že tím to pro mě skončilo? Jste totálně vedle! Nemáte zdání, jak rychle mi otrnulo a tak si dám ještě minimálně jedno kolečko! Pojďte si dát se mnou!

Nazítří se mně opět zkomplikují plány, protože v průvodci jsou nepřesné údaje. Vstávám v 6 ráno, abych se dostala co nejdřív do vesničky Dabong, z níž  mám opět naplánovaný výlet do pralesa, tentokrát za orang utany. Zamýšlím návrat k večeru, abych se mohla podívat na kulturní program tanců a her.

Ale není mi dáno! Když totiž  o ½ 9. dorazím do městečka, odkud je třeba nasednout na loďku do Dabongu, je mi sděleno za prvé, že jede jen jedna denně a to jen směrem tam a ne zpět, za druhé, že nevyplouvá před 11 h.

Je mně jasný, že buď zmeškám kulturní představení, nebo nepoznám své předchůdce. No copak byste odolali seznámení se svým prapraprapra dědkem, když ho máte na dosah? Já teda ne.

Další 2 h po řece jsou tedy příjemnou projížďkou. Na okolo stojících stromech pěje rozličné ptactvo, poskakují opice a přes mělčinu si to hasí varan. V Dabongu zjišťuju, že chci-li do pralesa, musím opět naproti přes řeku, pak asi 5 km autobusem a teprve potom se dostanu na pěšinu džunglí. „Těm teda po návratu rozhodně napíšu!“ čílím se na knižního průvodce.

Dvakrát se musím přebrodit a člobrda právě vycházející z džungle mi sděluje, že ty dvě hodiny času, které mi zbývají, pokud v ní nechci přespat, mi stačí tak akorát na výlet k vodopádům a zpět. Docela mě otrávil. Nemám pyžamo, spaní se nekoná😊.

Z pohledu na tohoto volným krokem jdoucího domorodce dedukuju, že tygři jsou zalezlí po obědě a spí a žádné větší nebezpečí mi tam nehrozí, poněvadž by mě snad byl upozornil (doufám aspoň). Tygry sice miluju, hrozně ráda bych se s nějakým pomazlila, ale na bližší seznámení zrovna dnes nejsem psychicky připravena. A co když už delší dobu neposvačil?

Tak kde hernajs seš, prapradědku???

 Sotva jsem však ušla pár kroků do pralesa, cítím, že jsem pozorovaná, aniž bych sama kohokoliv viděla. Z praskotu větví a šustění listů na zemi v křovinách usuzuju na něco většího. Snažím se zrakem proniknout houštiny vedle cesty, ale marně. Je to sice pitomý, ale člověk se v takové chvíli neubrání fantazii a hned si představuje kdoví co. Děje se vám to taky?

Koukám, jestli v nich nezahlídnu svítící očička, nebo něco chlupatýho, žluto-černě žíhanýho a tajím dech. „A i kdyby, kam bys tak asi chtěla zmizet?“ mi napadne, „na stromy lézt neumíš, zato on mistrně!“  V té chvíli si uvědomuju, že bych naprosto nevěděla, jak se zachovat a stejně by mi asi jakákoliv reakce byla k ničemu. Ale radši své fantazírování nenatahuju a pokračuju dál.

A co myslíte, kdo jiný mě může sledovat, než zvědavé opice, jistě proto, aby se mohly případně včas zdejchnout. Pokřikují a skáčou z větve na větev, ale prales je tak hustý, že rozeznávám jen pohyb větví. Zastavuju se, abych je lépe viděla, a najednou se na mě snese sprška jakýchsi plodů podobných kaštanům, které na mě hážou, aby mě odradily.

K vodopádu se sunu promočená potem, s vyplazeným jazykem a s nadějí, že se v něm vykoupu. Jenže mi padá brada, neb se mi naskýtá úplně nečekaný pohled. Voda totiž nepřepadává přes nějaký útes dolů, aby si pod ni jeden mohl stoupnout, ale džungli vyrval vegetaci široký kamenný splaz a ona po něm líně klouže! Navíc je nepřístupná a ode mě hrozně daleko.

„Ksakru, kdy už se mi tady něco podaří???!!!“ Brblu nahlas. Zklamaně jsem odtáhla, ale umiňuju si to napravit v dole tekoucí říčce. Voda je v ní průzračná, dno písčité, nikde nikdo, tak to udělám jako domorodci, vyslíkám se a rochňám blahem. Kousek ode mě sedí ochočená opička a drží v náruči jakýsi smotek trav a kolíbá ho, jako by chovala miminko. Je na ni dojemný pohled.

Orangutany tedy nakonec nepotkám, poněvadž bych za nimi byla musela jít ještě aspoň 2 h dál do džungle, na což, vzhledem k stupidnímu dopravnímu spojení, už nemám čas. Lituju, ale snad se mi ještě naskytne před odjezdem příležitost jinde.

A najde – na Borneu – zvíte v dalším článku.

„Úspěch sestává z cesty od nezdaru k nezdaru bez ztráty nadšení.“  W. Churchil

Homo barbarus ignorantus

 A tak další autobusová přeprava. Sjíždím podél východního pobřeží přes Kota Baru a Kuala Terrenganu a následující den ráno v 8 h už jsem o kus dál na jih ve vesničce Ratau Abang, která je známá tím, že k ní v srpnu, v době úplňku, připlouvají klást vejce ty největší želvy, jaké vůbec existují.

Jenže počet těchto obřích želv byl už tak zredukován tím, že jim lidi vybírali a požírali vajíčka, že na to, aby nějakou člověk mohl spatřit, musí mít obrovský štěstí. Ach jo, povznese se jednou člověk doopravdy do stádia homo sapiens, kterým se už teď honosí, nebo zůstane nafurt homo barbarus? Taky vás takové bezohledné omezené praktiky tak míchnou? Mě děsně!

Tím pádem vlastně ani nepočítám s tím, že bych se tu zdržela dýl, než jen na to, abych si prohlídla zdejší muzeum, ve kterém jsou makety různých druhů želv, jejich míry, váhy a migrační pohyby. Ta největší dosahuje až 2 m na délku, je1,5 m široká a váží přes 600 kg. Její vejce vypadají zhruba jako husí.

Koumáte nad tím, odkud vzniklo rčení « brečí jak želva »? Když se totiž želva přivalí na pobřeží, vyhrabe si díru do písku a začne namáhavě vypouštět asi 100 vajec. Ale jelikož na očích nemá ochrannou blánu, jakmile se jí do nich dostane písek, vylučují průhledný hlen. Koukám na video-reportáž a hnedle bych brečela s ní.

Malajský spolek pro ochranu zvířat se snaží zabránit totálnímu vyhynutí želv tím, že vybírá vajíčka, uloží je do jednotlivých označkovaných děr v oplocené ohradě, počká, až se želvičky vylíhnou, dosáhnou určitého počtu dní a zase je vypouští do moře. Aspoň někdo dělá něco pro zdejší faunu.

Popojíždím jižně východním pobřežím. Vyčetla jsem totiž, že v Cheratingu, další etapě mého putování, cvičí domorodci opice, aby vylezly na kokosovou palmu a shazovaly ořechy. Zmiňuji se o tom majiteli guesthousu, kde jsem se ubytovala, a on hned na to, že to dělá jeho bratr a odpoledne nás tam ještě s jednou Japonkou veze.

Opička dostává pokyny, jakej ořech má vybrat a kterej nechat a jestli má ještě pokračovat nebo už to stačí a perfektně svému pánečkovi rozumí. Když jich shodila několik dolů, dostala jeden za odměnu, majitel jí do něj dělá mačetou díru a strčí jí tam slámku. Nejdřív vypila mlíko a pak jí ho rozsekl, aby si mohla vyškrábat měkkou tenkou dužinu.

Proti gustu žádnej dišputát!

Hádejte, co mám v úmyslu na další štaci. Následujícího dne se v 6 ráno balím a jedu k jezeru Chini, kde, obklopen deštným pralesem, žije primitivní národ Orang Asli, o kterém jsem se už zmínila. „Třeba tu budou lidičky přívětivější“, maluju si v duchu.

Dle průvodce zde totiž existuje možnost výletu právě s jedním z nich za medvědy, slony, kanci, leguány, hady, krokodýly, opicemi, apod. Hurááááá!!! Mimoto se prý lze zúčastnit různých místních oslav a zaříkávacích a uzdravovacích ceremonií.

Je vám jasný, že jsem maximálně napružená. Určitě byste byli taky, v ZOO se toho nejspíš nedočkáte. Cha! Co si asi nechám uzdravit??? Nejspíš všechno, když už, no ne?

Jsem ubytovaná spolu s dalšími turisty v naprosto primitivních podmínkách. Spíme na zemi na tenoučké matraci pod moskytiérou, v chatrči ze stlučených prken, o 20 m dál stojí dvě budky z vlnitýho plechu, coby WC a o dalších 20 m níž je vyhloubená studna s kalnou vodou sloužící k mytí.

Proč je asi kalná, když se nachází pod WC se neodvažuju domýšlet… Nicméně se nehroutím, zažila jsem, a během svých dalších cest ještě budu snášet, podstatně horší hygienické podmínky.

Oděv národu Orang Asli sestává z kousku kůže plandajícího kolem beder a čelenky bohatě zdobené slaměnými pletenci. Loví všechna zvířata, která najdou. Ptáky, opice, leguány, ryby, hady, veverky i krysy a všechny je jedí. Jejich šípy jsou otrávené jedovatým výtažkem ze stromu nazvaného IPOH a vystřeleny z trubky krátkým a mocným vydechnutím. Bych teda chtěla vědět, jak to, že se pak požíráním této zvěře neotráví.

Jedí ovoce, ale pouze to, které už bylo načato nějakým zvířetem, což jim dává záruku, že není jedovaté. Rovněž tak jsou schopni vybrat včelám med z úlu zavěšeného na vrcholu 84 m stromu. Potřebují-li vodu, naříznou liánu rostoucí ze země, poněvadž ty ostatní jsou prý toxické.

Znají výborně rostliny a kořeny, nepotřebují ani obklady, ani gázu a jód, aby zarazili krvácení, které stačí potřít listem utrženým ze správného stromu. Docela ráda bych se přiučila… Majitel guesthousu nám předvádí, jak kdysi Orang Asli rozdělávali oheň. Docela neobvyklý způsob uvolněním stlačeného vzduchu v pouzdře vyvrtaném do ebenového dřeva.

Jenže…

Nakonec opět z veškerých průvodcem popsaných zajímavostí, za kterými jsem sem přijela, k mému zklamání sešlo a to z několika důvodů a tak se roztrpčeně rozhoduju, že odjedu rovnou do Johor Baru, nejjižnějšího místa malajského poloostrova sousedícího se Singapurem, odkud se lítá na Borneo.

A za lovci lebek letím hned následující den. Čekají tam na mě další zajímavé události a zážitky. Můžete jet se mnou, jestli máte chuť. Najdete je v dalším článku.

 

Darja Favart
Aktivně se zajímám o různé záhady života a vesmíru a nadšeně je předávám všem, kteří se mnou tuto vášeň sdílí. Jsem autorkou několika eBooků : Dejte svému tělu aspoň chvíli pohov , dále Zpoza zrcadla> , a ještě: A co tomu řekly vaše oči a dalších, které najdete na mých stránkách: Něco více se o mně dozvíte zde: >. Někdo z vás už někdy nakoukl za...?>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Cestujte se mnou do tajuplné země!

    V této době, kdy oblétávat zeměkouli není zrovna nejjednodušší, vám místo toho nabízím alespoň počteníčko o všelijakých svých zážitcích ze zemí, kam byl kdysi přístup zcela vyloučen.

  • O co, že do toho pořádně nevidíte!

    Neváhejte a začtěte se do mého eBooku, který vám jistojistě poskytne osvětlení a rady, jak si v dosavadním neuspokojivém partnerském vztahu vytvořit soulad a pohodu. Potýkáte se s otázkami proč se nám děje to a ono a proč si vlastně zdánlivě nerozumíte? Mám pro vás četné odpovědi, stáhněte si je zdarma.

  • Někdo z vás už někdy nakoukl za…?

    Mé odhalení toho, co vás čeká a nemine za hranicí viditelna vás může jen povzbudit, rozveselit a zpříjemnit vám pohled na tuhle nepopulární tématiku. Tak neváhejte a začtěte se, jsem si jistá, že vás uklidní, zbaví úzkosti a zodpoví spousty vašich otázek.

  • Budoucnost si vybíráme za plného vědomí

    !

  • Naši domácí mazlíčci se neztrácejí

    Chováte domácí mazlíčky a prožíváte velký smutek, když odejdou? Třeba se vám uleví po přečtení mého eBooku o naších vztazích a možnosti komunikace s nimi.

  • Záhada utajovaného vchodu pod Machu Picchu

    Když jsem před lety při své první návštěvě Peru procházela jeho nejznámějším archeologickým nalezištěm, netušila jsem, že se pode mnou nacházejí prostory obsahující všestranné bohatství...

  • Zajímá vás ještě?
  • Rubriky
  • Ahoj na Facebooku